Kongo, to není jen deštný prales. Velkou část jižního Konga tvoří savany. Na první pohled vypadají prázdně, bez zvířat. A často i prázdné jsou, i když je těžko říct, jestli tu zvířata chybí kvůli malé úživnosti zdejší krajiny nebo spíš kvůli silnému loveckému tlaku ze strany lidí. Ale tam, kde savanou protékají řeky, rostou podél jejich břehů tak zvané galeriové pralesy, místy bažinaté a neprostupné, a právě ty jsou hlavním útočištěm mnoha divokých zvířat. Závěrečnou část svého pobytu v Kongu jsem strávil průzkumem primátů v jednom z těchto galeriových lesů, v naprosto zapomenuté rezervaci Tsoulou. Je to jedna z mnoha „papírových rezervaci“, jejíž ochrana spočívá jen v tom, že byla oficiálně vyhlášena.
Kempoval jsem na břehu Modré řeky, v troskách piknikového plácku, zbudovaného kdysi kýmsi s vidinou provozování výletního místa poblíž jedné z maličkých rybářských osad. Můj průvodce Ulrich, místní rybář, říkal, že sem jezdí hodně turistů. Někteří i z daleka, i když ne až tak z daleka, jako třeba z hlavního města, které on sám zná jen z vyprávění. Slova „hodně“ a „zdaleka“ tady v Tsoulou představují jinou míru počtu a vzdálenosti, než na co jsme zvyklí. Já jsem za ten týden pobytu potkal jediného turistu, policejního komisaře z nedalekého městečka. Přes den šnorchloval s harpunou v Modré řece a lovil cichlidy, zastavil se na kus řeči, a noc strávil u milenky v jedné z místních chatrčí a ráno se zas vrátil do práce a k rodině.
Přesto je ale Modrá řeka jedním z nejpůvabnějších koutů, které jsem v Africe viděl. Začíná jako krasová vyvěračka, velké jezero s křišťálově průzračnou vodou, obklopené vysokým galeriovým pralesem uprostřed rozlehlé savany. Průzračná voda z jezera vytéká jako nehluboká říčka, také obklopená bujným rostlinstvem. Pak se do ní ale vlévá potok, přitékající ze okolního vápencového krasu. Jeho voda hnědá, zakalená sedimentem. Když se křišťálová řeka smísí s hnědým přítokem, a řeka se navíc prohloubí a zpomalí tok, její barva se změní. Je opravdu modrá. Řeka je plná ryb, jak v nějakém obrovském akváriu. Po pár kilometrech od pramenu ale Modrá řeka končí, vlévá se do mnohem mohutnějšího a kalnějšího toku, řeky Niari, bohatě oživené mnoha rybami i obrovskými krevetami, a místy také hrochy a samozřejmě i rybářskými pirogami, vratkými loďkami vydlabanými z jediného kmene stromu.
Mezi Modrou řekou a řekou Niari se rozprostírá vysoký deštný prales. Monumentální vlnovníky, které tvoří základ pralesa, mají naštěstí jen nekvalitní dřevo a tak tu mohou růst nerušeně. V jejich podrostu je hojná moje dobrá známá – palma olejná. Proti šíření jejích industriálních plantáží na úkor deštných pralesů v Indonésii i jinde už dlouhá léta bojujeme. V této části Afriky je ale palma olejná důležitou součástí přirozených lesů. Její plody jsou potravou ptáků (papoušků žako a orlosupů palmových), opic, kopytníků, hlodavců i lidí. Domorodci z plodů olejné palmy nejen že lisují olej, ale používají ho i jako základní návnadu pro rybolov. Prales, kde olejné palmy rostou přirozeně, zdaleka není biologickou pouští, na rozdíl od jejích průmyslových plantáží.
Nejen řeka, ale i samotný prales představuje i jedinečný rybářský revír. Niari se totiž občas vyleje ze břehů a zaplaví les rozlehlými tůněmi, které pak jen pomalu vysychají. Voda v některých z nich se doslova vaří keříčkovci, malými „sumečky“. U nás je chováme v akváriích, ale ve své africké domovině dovedou keříčkovci dorůst úctyhodných rozměrů. Ulrich byl nadšený z toho, že tady hledáme kočkovany. Ne ani tak kvůli opicím, jako spíš proto, že při jejich hledání nacházel stále nová a nová slibná loviště. Po návratu z lesa si dal ještě druhou směnu a vracel se pak spokojeně s několika obrovskými sumečky.
Keříčkovci jsou ovšem úlovkem nejchudších rybářů, kteří nevlastní loďku ani pořádné sítě. Ze břehu „hnědé“ řeky Niari mi Ulrich ukázal i několik pirog „lepších“ rybářů. Všichni se prý vydali na lov krevet, protože je sobota. Zatím jsem nechápal, co mají krevety se sobotou společného. Hned jsme si ale kilo krevet koupili a Ulrichova žena je ještě v poledne usmažila. Byly naprosto skvělé, zvláště kontrastu s každodenní rozmatlanou mastnou rybou podávanou v univerzální zelené omáčce s maniokovým těstem fufu…
Jak se rybáři se svým úlovkem postupně vraceli, začínalo být v osadě hlučno. malého přístavu na břehu Modré řeky se sjížděly pirogy, naložené plody olejné palmy, šneky a hlavně krevetami. Naproti jim přijelo zaprášené auto s popraskanými skly, naložené bednami s limonádou a hlavně s pivem. A začalo se obchodovat. Za krevety zdejší rybáři utrží víc, než za cokoli jiného, co můžou nabídnout. Vydělané peníze pak hned směňují za pivo. V osadě ten den bylo hlučno. Zdlouhavé handrkování o cenách k odpoledni plynule přešlo do opileckých debat. Když už byly všechny láhve prázdné a rybáři se jeden po druhém odvrávorali s prázdnými kapsami ke svým ženám, nastal zas u Modré řeky na několik dní klid.
