Nejsem noční sůva, ale pozorovat noční zvířata mě vždycky bavilo,
pokud mám dost hodně kafe. Za těch zhruba 15 let, kdy jsem se nočním
primátům trochu víc věnoval, nám technologický pokrok práci hodně
usnadnil.

Při pozorování lemurů ksukolů na Madagaskaru i při
pozdějších průzkumech ha Borneu jsme používali bílé čelovky, postupně
stále silnější, takže bylo zvířatům rok od roku vidět hlouběji do
soukromí. Vždycky mě překvapovalo, jak málo většině nočních zvířat
vadí, když na ně svítíte. Pokud se nedopatřením podíváte do své
čelovky vy sami, anebo se obrátíte na svého kolegu (a to se mi doteď
nepodařilo pořádně odnaučit…), zabolí to a pár minut vám pak ještě
před očima zůstane bílé okno. Většina zvířat se ale do světla vaší
čelovky dívá dlouze a docela v klidu, často se k vám přiblíží, jako
byste tu ani nebyli. Několikrát mi tak skoro u nohou maličký kopytník
kančil prohledával suché listí, jestli v něm nenajde nějaký spadlý
plod. Přitom pokud kančila potkáte ve dne, prchne před vámi ve zlomku
sekundy. Mam pocit, že kančilové, cibetky i poloopice zkratka za
kuželem světla nerozpoznají obrysy člověka, a tak jsou víc v pohodě.

Jenže jak se technologie rozvijí, světla jsou stále silnější,
dosvítí dál, mají širší kužel, až si pak najednou uvědomíte, že na vás
i tahle zvířata začínají mžourat a že už asi tolik v pohodě nejsou. V
případě outloňů pak často zvíře v první chvíli zmizí. A pokud nezmizí,
ztuhne a třeba i několik dlouhých desítek minut vydrží skoro bez hnutí
stát na jednom místě, než se pokusí odejít. Zdá se, že v tomto bodě už
rozvoj technologie přesáhl bod tolerance většiny zvířat. A debatuje se
o tom, že moderní silná červená světla můžou u zvířat vést i k
trvalému poškození zraku.

A jsou zas jiná zvířata, která naopak vaše silná světla
neodolatelně lákají, a ne vždy o to stojíte. Při nočním pozorování
kahau nosatých pod jejich spacími stromy nám občas do lodi skočí ryba
(příliš malé k snědku) a někdy zkratka nezbývá než čelovky vypnout,
protože jen tak můžete zastavit nesnesitelné nálety houfů hmyzu.

Při pozorování outloňů je ale největší problém ten, že k sobě světlem
lákáte vosy. Na Madagaskaru jsme tohle řešit nemuseli, tam jsou vosy
aktivní ve dne, podobně jako u nás. Jenže v jihovýchodní Asii žijí
také vosy z rodu Provespa a ty jsou k naší smůle noční. Nalétávají vám
přímo na obličej anebo si mi rovnou sednou na rameno a bez varování
bodnou. Někdy je takové bodnutí prostě jen bolestivé. Ale jindy po něm
ruka nateče a znecitliví třeba i na pár dní, a dvakrát se mi stalo, že
tkáň v místě bodnutí začala odumírat a vyhnívat. Ránu po žihadle z
března 2018 mám na rameni vidět doteď. Naši dva sumaterští domorodí
asistenti ze Záchranného programu Kukang, bývalí lovci Kaban a
Wahyudi, kvůli náletům vos odmítali při hledání outloňů čelovky nosit,
svítili si silnou lampou, kterou drželi daleko od těla a jejich
úspěšnost vyhledávání outloňů tím oproti mně a Lucce hodně zaostávala. Čím dál jsou totiž vaše oči od zdroje světla, tím menší šance, že se odraz očí z reflexní vrstvičky na sítnici outloně dostane na sítnici vašeho oka, a vy pak oči outloně uvidíte jako dvě ohnivě zářící skvrny. Ale i jejich méně efektivní technika svícení prý oběma lovcům v minulých letech stačila k tomu, aby za jedinou noc slovili třeba i desítky outloňů…

Když jsem vloni v Kongu začal k pozorování nočních poloopic s
červenými světly, byl jsem nejdřív trochu zklamaný, protože orientace
v pralese v červeném světle není tak snadná a moje původní naděje na
nerušené pozorovaní zvířat se ukázaly být přeci jen dost nadsazené.
Jenže jeden rozdíl byl opravdu markantní – žádné hmyzí nálety! A to
byl možná hlavní důvod, proč jsem navrhnul přejít na červená světla i
na Sumatře. Pro Wahyudiho a Kabana to bylo ze začátku dost těžké.
Červené světlo působí, jako když nikam nedosvítí. Osvětluje jen vaše
nejbližší okolí. Ono ale ve skutečnosti dosvítí daleko, jenom ho
prostředí mnohem víc pohlcuje a tím pádem se k vám zpět neodrazí. V
dálce před sebou vidíte jen černou tmu. V ní se pak ale najednou
objeví dvě jasně zářící skvrny – oči outloně, kočky nebo cibetky.
Reflexní vrstvička v jejich sítnici totiž odráží červené světlo stejně
dobře jako světlo bílé, a v kontrastu s okolní černotou pak jejich oči
vyniknou ještě o to víc.

Wahyudi i Kaban v prvních dnech hledali každou příležitost a
záminku k tomu, aby z červeného světla přepnuli zpátky na bílé a z
čelovky na ruční svítilnu. Pořád se báli vos, měli pocit, že nevidí na
cestu, a nechtělo se jim věřit, že uvidí nějaké zvíře dál než pár
metrů před sebou. Během dvou týdnu se jim ale nová technika začala
docela líbit. Zatímco na začátku jsme nalezeného outloně většinou
hlásili já nebo Lucka, ke konci už jich začínali nejvíc vidět naši
průvodci. Z toho plyne důležité ponaučení, totiž že pokud vás někde
bude provázet domorodý lovec, který ještě své řemeslo nepověsil na
hřebík, určitě byste mu neměli tajemství červených světel prozrazovat!
Naštěstí ale je kvalitní červené čelovky opravdu těžké sehnat.

Nálety vos přechodem na červená světla prakticky přestaly. Za dva
týdny na mě zaútočila jediná vosa a snad vůbec poprvé jsem podobnou
práci přestál bez jediného bodnutí. Zajímavé je, že s tím, jak na nás
přestal naletovat hmyz, jsme začali plašit spící ptáky. Ti jsou zřejmě
na červené světlo během noci docela citliví. V bílém světle většinou
dál spí a pokud je objevíme, nechají se třeba i fotit z půl metru,
aniž by zvedli hlavu. Když jsme při hledání outloňů do korun svítili
červeně, ptáci se ze stromů docela často rozlétávali. No a pokud jde o
samotné outloně, výsledek je smíšený. I v červeném světle se často
snaží ztratit nebo někdy na dlouhé minuty nehybně strnou. Ostatně bez
ohledu na barvu světla, skupinu lidí pořád vidí, slyší naše kroky,
zkrátka těch rušivých faktorů je dál nemálo. Časem jsme ale museli
konstatovat, že v červeném světle přeci jen vidíme víc z jejich
přirozeného chování, třeba toho, jak vyhledávají potravu. A to bylo
zapotřebí, protože jsme očekávali příjezd filmařů, kteří mají pro
Netflix natáčet outloní epizodu pro nový přírodovědný dokument.

Producent dokumentu měl na outloně i na členy svého týmu dost
vysoké požadavky. Jako předvoj k nám dorazil mladý Brit Tim a jeho
indonéský “fixer” Mario, kteří všechno připravit tak, že ve chvíli,
když dorazí draze placený kameraman, půjde všechno přesně podle plánu.
Tedy že budou sledovat po jeden měsíc životní osudy jednoho outloně,
ideálně matky s mládětem.

Outloni ale svá mláďata odkládají, trochu jako třeba srny, a to
dost důkladně, někde v hustém bambusu, kde na mládě není vůbec vidět,
dokud neodroste a nezačne se vydávat trochu víc do světa. Na jiné
lokalitě, v Cipaganti na Jávě, kam v posledních letech pravidelně
jezdím, jsou outloni označeni radiovými obojky a je tedy mnohem snazší
je pozorovat třeba i celou noc. Stalo se mi, že jsem nad ránem
pozoroval samici, která byla takto pod dohledem už dlouho. Najednou
vidím, že má jakoby dva hřbetní pruhy. Na zádech totiž nesla už docela
odrostlé mládě. Do minuty už ho ale zase neměla. Jen ho rychle
přenesla z jednoho úkrytu do jiného a nebýt té ani ne minuty, vůbec
bychom o něm nevěděli. Příští noc jsme ho hledali s celým týmem a
našli. Překvapilo nás, jak je velké, bylo mu už několik týdnů. Během
pár následujících nocí se ale ukázalo, že je to úplně jiné mládě,
které se narodilo jiné samici, a taky jsme o něm nevěděli. No a teď
ten scénář pro naše outloně, kteří na sobě žádné rušivé rádiové obojky
mít nemůžou: matka se se západem slunce probouzí, nechává své
roztomilé mládě za sebou, ještě se po něm naposledy láskyplně
rozhlédne a pak už vyráží na lov, a tak dále…

Když jsme s filmaři mluvili o tom, jak málo různého chování outloňů
běžně vídáme, jak těžké je udržet s nimi krok a jak snadno se nám v
nepřehledném terénu ztratí, přicházeli Tim a Mario s dalšími nápady,
třeba nařezat květy kaliandry, ze kterých outloni velmi rádi sají
nektar, a rozmístit je v místech, kde je potřebujeme mít. Nevadí, že
nařezané květy nektar neprodukují. Následovala další výměna argumentů,
jak je zdejší terén neschůdný, strmý a nebezpečný, že jim místní
komunita nedovolí, aby se tu pohybovali sami bez průvodce a že
průvodci (kteří přes den pracují na poli) nezvládnou mnoho
dvanáctihodinových nočních směn v jednou zátahu a že se to nedá úplně
vyřešit tím, když se jim zaplatí víc peněz.

Nutno říct, že Netflix od svých lidí požaduje nemožné a docela se
jim to daří. I nám se na poslední den podařilo najít místo poblíž
pohodlné silnice, kde si jedna ze samic odkládala trochu odrostlejší
mládě, které už si po okolí dělalo vycházky, aby se najedlo nektarů s
krásných červených květů kaliandry a lidí si zatím moc nevšímalo, jak
to mívají outloní výrostci ve zvyku. A nakonec se objevila i jeho
matka, viděli jsme, jak mládě pozoruje, ješte, než se vzdálí na noční
lov, no skoro jak v tom scénáři! V Singapuru už čekal na let do
Jakarty draze zaplacený kameraman, který měl tohle všechno natočit.
Jenže to už se v Indonésii začal šířit koronavirus a Timovi dorazila
na mobil zpráva, že Netflix všechny své týmy z terénu stahuje.
Kameraman si asi dal v Singapuru kafe nebo možná spíš panáka a
nasednul na let zpátky do Bristolu. Tim a Mario odjeli následující
ráno.

Tím skončilo nejen natáčení outloňů, ale i řada jiných letošních
indonéských plánů…

Milí přátelé a podporovatelé Maendelea,
jaro je již v plném proudu a my jsme si pro vás opět připravili pravidelné shrnutí novinek z ČR a Tanzanie, tentokrát za měsíc duben. Přejeme vám příjemné počtení!

Sice jsme se, stejně jako všichni ostatní, museli přizpůsobit současné situaci, ale rozhodně nezahálíme :). Největší změnou je, že jsme osobní setkání vyměnili za pravidelné videohovory. Jinak je však vše při starém. Pečlivě jsme si rozplánovali úkoly, které na dálku postupně plníme. A tak po večerech píšeme, počítáme, vymýšlíme, plánujeme a snažíme se Maendeleo posouvat kupředu.

Duben se nesl také ve znamení oprav a úprav na našich webových stránkách. Na hlavní stránce Maendelea dostala nový kabátek celá sekce Pomáhejte s námi. A eshop Krámek naruby nezůstává rozhodně pozadu. Díky ochotnému panu Tenglerovi, který nám trpělivě a nezištně pomáhá se stránka dočkala několika vylepšení. Některá jsou viditelná na první pohled, většina z nich jsou však skrytá uvnitř kódů. Věříme, že se nám i díky nim bude dařit stránky lépe propagovat a zvyšovat jejich návštěvnost.

Znáte rčení „komu se nelení, tomu se zelení“? V Tanzanii se letos rozhodně potvrdilo. Díky každodennímu úsilí farmářů (a  také dobrému počasí) rýže krásně roste a jak vidíte na fotkách, farmáři se v ní už skoro ztrácí. Máme z toho velkou radost a jsme na členy svépomocných skupin i na naše tanzanské dobrovolníky Maendelea pyšní.

Stejně jako v minulém zpravodaji bychom vám rádi představili dalšího z našich farmářů. Příběh Festa byl sepsán na základě rozhovoru s dobrovolníkem Vojtou, který se před několika týdny vrátil z Tanzanie.

FESTO
Šedesátiletý, ale stále energický Festo z Utengule je v projektu čtyři roky. I díky projektu zvelebil své bydlení – mimo jiné vybetonoval uvnitř podlahu a nakoupil nábytek. Především však poslal své dvě dcery na střední školu a poté jim zaplatil univerzitu, která je velké většině Tanzanců nedostupná. „Něco takového jsem si dřív ani neuměl představit. Já už dožiju jako farmář, ale pro moje děti je s dřinou na poli konec!“ raduje se.

Přejeme vám pevné zdraví a spoustu důvodů k úsměvu :).

Za celý tým Maendelea,
Barbara Hudcová

Spor o přemístění indonéského hlavního města z přelidněné Jakarty do východního Kalimantanu
ještě zdaleka nekončí. Čím dál víc se ukazuje, že zelená koncepce výstavby nového hlavního
města je spíš prázdným slibem než reálným plánem. Strategické posouzení vlivů celého
megaprojektu na životní prostředí pomohlo odhalit, jak velkou hrozbu představuje tento plán pro pobřežní ekosystémy Balikpapanského zálivu. Hlavni město však není jediným projektem, který zátoku ohrožuje. V době, kdy se náš tým zapojil třetím ročníkem kuchařské soutěže k oslavám Mezinárodního dne bez palmového oleje, probíhala právě na pobřeží výstavba další rafinérie palmového oleje, která se zahryzává hluboko do životního prostoru kahau nosatých a dalších obyvatel mangrovových pralesů.

1. Třetí ročník soutěže ve vaření bez palmového oleje

Na 1. února připadá Mezinárodní den bez palmového oleje. Od roku 2018 se v Balikpapanu nevládní organizace Landing k této akci připojuje pořádáním soutěže ve vaření bez palmového oleje. Cílem je upozornit veřejnost na nepříznivé dopady používání palmového oleje. Expanze plantáží palmy olejné je zodpovědná za ztrátu pralesů, které byly domovem mnoha ohrožených zvířat, včetně kahau nosatých v Balikpapanském zálivu.

Konzumace palmového oleje neprospívá ani našemu zdraví, vzhledem k vysokému nasycených tuků (asi 40%). Může vést k obezitě a zvyšovat hladinu cholesterolu i riziko rakoviny. Je tedy bezesporu zdravější preferovat vaření, pečení nebo napařování před smažením. Účastníci byli i letos z kuchařské soutěže nadšeni. První cenu získal recept na špagety s kasavovými listy, vegetariánský vaječný salát a jednoduchou sladkou mangovou pěnu. Druhým v pořadí bylo menu s mozzarellovou omáčkou a zakysanými vařenými mušlemi. Třetí místo patřilo menu Moana Grill.

2. Nevládní organizace nadále kritizují plán na přemístění hlavního města

Plán přemístit indonéské hlavní město na východ Kalimantanu nadále vyvolává polemiku. Několik nevládních organizací, sdružených v Občanské Koalici Východního Kalimantanu (EKCSC), vyzvalo vládu, aby ještě před začátkem výstavby hlavního města nejprve zajistila legální ochranu pobřeží Balikpapanského zálivu, který je celým projektem kriticky ohrožený. Tento požadavek vznesli na workshopu strategického posouzení (SEA) vlivu nového územního plánu pro moře a pobřeží na životního prostředí. V návaznosti na to v rozhovoru s deníkem Tribun Kaltim požaduje Husein Suwarno, člen našeho právního týmu, aby Balikpapanský záliv získal status přírodní rezervace bez ohledu na to, zda bude nakonec hlavní město přemístěno či nikoli. Ačkoli již byl základ přírodní rezervace do návrhu nového územního plánu zanesen v listopadu 2019, její stávající rozloha zůstává naprosto nedostatečná v novém kontextu, kdy mají mangrovy bezprostředně sousedit s infrastrukturou hlavního města.

3. Indonésie láká zahraniční investory k financování přesunu hlavního města

Přesun hlavního města se neobejde bez závratně vysokých investic. Finanční krach celého projektu tak vlastně představuje pro Balikpapnský záliv největší naději. Prezident Joko „Jokowi“ Widodo však k účasti vyzval investory z celého světa. Mezi prvními zeměmi, které projevily zájem investovat, jsou USA, Japonsko, Spojené arabské emiráty, Malajsie a pochopitelně Čína. Prezident Jokowi jmenoval organizační výbor, který bude mít projekt na starosti. Tvoří ho šejk Mohammad bin Zayed Al Nahyan, korunní princ Spojených arabských emirátů, dále Masajoši Son, výkonný ředitel japonské korporace Softbank Group, a nakonec Tony Blair, bývalý premiér Velké Británie. Při své návštěvě Východního Kalimantanu se k plánu stěhování hlavního města vyjádřil i norský velvyslanec (fotografie vlevo), a to zejména v souvislosti s environmentální stránkou projektu. Náš mediální tým nadále shromažďuje a sdílí veškeré reportáže a články související s tímto závažným problémem.

4. Další rafinérie palmového oleje ohrožuje pobřeží

Náš investigativní tým nedávno obdržel od místních rybářů zprávuže společnost PT Wahana Prima Sejati (WPS) kácí lesy a připravuje podloží ke stavbě obří rafinérie na palmový olej a přístaviště. Podle dostupných zpráv buldozery dosáhly hranice mangrovů některé mangrovové porosty už i poničily. Nejhorší je však to, že je výstavba závodu plánována přímo v jednom z klíčových biokoridorů, který propojuje velké říční systémy a umožňuje tak zatím volný pohyb kahau nosatým a jiným divokým zvířatům. Zjištěný problém bude náš právní tým řešit v březnu v rámci procesu vyhodnocení vlivů tohoto projektu na životní prostředí.

5. Děti se učí o životě krabů v mangrovech

Anna a Erik z organizace Landing vyprávěli minulý měsíc dětem na čtyřech základních a středních školách podél pobřeží o ekologii ryb. V lednu Anna tytéž žáky seznamovala s životem dalších obyvatel mangrovů, krabů. Kreslila s nimi tvary a barvy, kterých mohou krabi nabýt, četla dětem příběh o krabovi, který přišel o nohu, ale při svlékání krunýře mu znovu dorostla, a také se studenty nacvičovala krabí chůzi, jakým způsobem krabi přijímají potravu a jak se chrání před predátory.