Ve dnech 10.-11. listopadu 2021 se v prostorách auly ČZU uskutečnil 6. ročník mezinárodní konference Global Biodiversity Conservation Conference (GBCC). Letošní ročník hybridní konference nebyl výjimečný pouze svým tématem „Svět po roce 2020: Od krize k ochraně biodiverzity“ zahrnujícím množství českých i celosvětových přednášejících, ale i svým jedinečným udržitelnějším formátem. Vědecké konference jsou jedním z doposud opomíjených bodů ve snaze o udržitelné pracovní prostředí, přestože jsou nedílnou součástí akademického světa. I z tohoto důvodu se GBCC tým v tomto ročníku na několik udržitelnějších bodů zaměřil.
Charakteristickým prvkem konference se staly zejména udržitelné visačky, které vyrobil student z FTZ Robert Masáre, viz přiložené fotografie. Robert tyto visačky vytvořil z recyklovaného PLA, tedy z biopolymeru z kukuřičného škrobu. Tento materiál se vyznačuje svou absolutní zdravotní nezávadností a mimořádnou šetrností k přírodě – je totiž snadno odstranitelný řízeným kompostováním, při kterém na rozdíl od standardního PLA nedochází ke vzniku mikroplastů. Design visaček odpovídá logu letošního ročníku konference a představuje komplexní úsilí o zachování všech organismů na planetě. Robert využil k výrobě v 3D tisku pouze takové recyklované materiály (papír, inkoust, kazety, plast), které mohou být znovu recyklovány. Díky tomuto tisku navíc nebyly vyprodukovány přebytečné skleníkové plyny, neboť energie na výrobu visaček pocházela ze solárních panelů.
Pro konferenci byly taktéž na místo řezaných květin vypůjčeny z tropického skleníku FTZ rostliny v květináči, které skvostně doplnily atmosféru auly, a které dál plní svůj účel ve skleníku i po konferenci. V průběhu konference využíval organizační tým především recyklované materiály např. ve formě papírových tašek, do kterých účastníkům konference věnoval pouze minimum věcí bez nadbytečného dalšího odpadního materiálu. Byla využita stará čísla časopisu Čolek od Zoologické zahrady Ostrava, a stejně tak Živé univerzity z ČZU, většina ostatních materiálů pak byla sdílena především v online formě bez dalšího zbytečného tisku. Samozřejmostí byla profesionální cateringová společnost zajišťující udržitelnost coffee breaks, při nichž bylo jídlo a pití podávané pouze na omyvatelném nádobí bez jednorázového plastu či jiných obalových materiálů.
Ačkoliv se jedná o drobné implementační prvky, právě ty často rozhodují a inspirují spotřebitele. Je potřeba si všímat právě i těchto detailů a být sebejistý v nastavování nových návyků, které jsou nezbytné pro naši zdravou budoucnost.
Více informací o proběhlé GBCC konferenci můžete nalézt zde.

Plavba motorovou pirogou proti proudu řeky Dja do kempu u peřejí Messok, kde jsme měli strávit měsíc pozorováním zvířat na salinách, trvala dva dny. Jindy by mohla být rychlejší, ale teď právě končilo období dešťů a hladina vody v řece vyla nízká. Lodní šroub místy slyšitelně dřel o písek, a protože proti proudu to bez motoru nešlo, musel lodník zpomalit a hledat místo, kudy silnější proud v řečišti vymlel o něco hlubší koryto. Voda byla kalná a podoba dna se nejspíš často mění, takže to správné místo náš lodník trefil někdy třeba až napotřetí.

Brzy jsme minuli poslední vesnice na obou březích (severní břeh řeky Dja patří Kamerunu, jižní břeh Kongu) a dál už je jen prales. Jsou ale školní prázdniny, a to na řece Dja znamená sezónu lovu ryb a sběru divokého manga. Manželky rybářů nemusejí doma čekat na návrat dětí ze školy, a tak se mohou celé rodiny sbalit a vrazit proti proudu daleko od vesnice. Kempují podél břeků, rybaří a sbírají ovoce. Pro děti to musejí být skvělé prázdniny a nejen ony, ale i jejich rodiče působí tady mimo civilizaci vesele a rozjařeně, jako by sem zkrátka patřili.

Malé pirogy, které míjíme jsou naložené čerstvými i uzenými rybami. Naši rangeři (tady se jim říká ecoguardi) několik pirog zastavili, aby náklad překontrolovali. V kupě páchnoucích ryb se může občas skrývat i něco víc. Ale to samozřejmě ani náhodou není případ lodi, kterou teď zrovna zastavujeme! Všichni pasažéři se tváří jako nejlepší kamarádi, úsměv od ucha k uchu, jako když se rádi vidíme. Kyselé a rozmrzelé obličeje se na obou stranách objevují většinou jen jen na zlomek okamžiku, aby si nikdo nevšimnul. Dieng, jeden z našich rangerů, pobaveně vypráví o tom, jak jednoho z těch rybářů nechal za pytláctví zavřít na 3 roky. Ten mezitím přehrabuje ryby a laškovně nám nabízí jeden z čerstvých úlovků. Nejspíš i díky tomu prohlídka netrvá příliš dlouho. Claude, druhý z rangerů, prohlásil náklad za čistý, rybu uložil na naši loď, vesele se loučíme a vyhlížíme příští pirogu. V jedné z osad nás podarovali cukrovou třtinou a další rybáři se dělí nejen o úlovek, ale i o užitečné informace o skupině kamerunských lovců, které viděli výš proti proudu řeky.

Druhý den plavby jsem se už pomalu namísto sledování každého stromu, jestli na něm něco zajímavého nesedí, začínal podvědomě sledovat každý záhyb řeky, jestli už tam budem. Vůbec jsem si nevšimnul maličké pirogy, která byla zakotvená v ústí úzkého potůčku. Ani mě to neprobralo z mikrospánku, když v tom místě zastavujeme a dva z rangerů docela potichu vybíhají nahoru do svahu, každý trochu jiným směrem. Ale nebyli jsme dost nenápadní. Nacházíme už jen nahonem opuštěný kemp. Na doutnajícím ohništi se udí kusy ryb a masa. Na zemí kolem se válí po domácku vyrobené patrony a kovová oka, několik rozporcovaných štětkounů a jeden kančil. Rangeři všechno dokumentují a posléze palí. Část masa skončila v ohni, další naházeli do řeky, zbytek nakládají na jejich pirogu, kterou odvážíme s sebou. Boty, které si pytláci nestačili obout, rangeři rozřezali na kusy, společně se vším ostatním vybavením kempu. Lovci sice unikli vězení, ale myslím, že na tenhle výlet do divočiny jen tak brzy nezapomenou.

Pokračujeme dál proti proudu řeky a ve chvíli, kdy už víme, že za příštím ohbím řeky už tam opravdu budeme, vidíme kouř. Tentokrát byli rangeři rychlejší. Zastavují loď a přebíhají širokou oblázkovou pláž. Na druhé straně už pak jen vidím, jak srážejí na kolena dvě černé postavy. Opět Kamerunci, otec s patnáctiletým synem. Otec se tvářil jaksepatří zločinně, ale syn měl v očích slzy. Pokorně poslouchal příkazů a přinášel z lesa úlovek a ukládal ho do naší pirogy. Pytláci udili maso kančilů a chocholatek ale jejich největší poklad byly dva plastové pytlíky plné červených peříček papoušků žako a jejich uzené hlavy. Papoušky, kteří se tu shromažďují večer na nocovišti, lovili ve spánku pomocí malé síťky podobné podběráku, ukotvené na dlouhé bambusové tyči.

Do kempu u peřejí Messok jsme tedy dorazili se dvěma novými spolucestujícími. Otce rangeři připoutali k těžké dřevěné židli, kterou s sebou vezeme. Uplakaný a vyděšený syn pomáhá stavit kemp. Společně s rangery rozdělali oheň a začali udit úlovek, který jsme pytlákům zabavili. Chvílemi to vypadalo skoro na dohodu, že se o kořist rozdělíme a co jsme si to jsme si. Podezřele působící vyjednávání se ovšem střídalo s fázemi ostrého výslechu a jindy zas skoro až s přátelským posezením u táboráku. Debata pokračovala dlouho do noci, dokud nakonec rangeři tou či onou taktikou z pytláků nevyzvěděli všechno, co potřebovali vědět. Třeba to, že peří a mozky papoušků od nich vykupuje na druhé straně řeky jistý kamerunský šaman pro své obřady.

Ráno začínáme s plánovanou prací na salinách, ale naše piroga vrací zpět dolů po proudu, aby oba lovce odvezla do města. Otec se dostal před soud a půjde do vězení. Jeho nezletilého syna pustili, může se vrátit k rodině do Kamerunu. Nemyslím, že ho v nejbližších letech někdo přemluví k účasti na další lovecké výpravě.

Od naší minulé návštěvy v Messok Dja uplynul zhruba půlrok. Tehdy jsme tu žádné pytláky nepotkali. Od té doby tu ale skoro nikdo z rangerů nebyl. Zažívají finanční krizi, na patrolování není dost peněz, do terénu se teď dostanou málokdy. A pytláci to nejspíš dobře vědí. Znovu a znovu se ukazuje, jak důležité je d pralese někoho mít. Pokud ne přímo patroly, tak aspoň výzkumníky nebo třeba turisty. Klíčem k ochraně pralesa je být tam.

obr.1-Plavba po řece Dja:

obr.2-Rybář:

obr.3-Kontrola:

obr.4-V pytláckém kempu:

Za divokou přírodou dnes musíte putovat dlouho a daleko. Naše letošní cesta s Tomem Jůnkem a Ondrou Pečem za salinami do pralesa u peřejí řeky Dja v Kongu trvala týden a bylo to tak trochu jako cestovat zpátky v čase.

Tak jako vloni se i letos letiště v Addis Abebě, kde přestupujeme, hemžilo postavami zabalenými od hlavy až k patě v bílých kombinézách. Připomínaly astronauty z Hollywoodu. Jsou to čínští obchodníci a dělníci, kteří i během pandemie koronaviru bezpečně pokračují v dobývání přírodního bohatství afrického kontinentu. Jakmile jsme dorazili do Brazzaville, hlavního města Konga, všichni ti bakelitoví strašáci zmizeli. Ale stop po jejich přítomnosti bylo všude plno. Podél silnice z Brazzaville na sever Konga přibývají každým rokem další a nová staveniště a dělnické osady se zdmi posetými čínskými nápisy. Novými dominantami krajiny se stávají obrovské továrny, popsané stejnými piktogramy. V téhle části Konga to tolik nevadí, zdejší savana je prázdná, už dávno zdevastovaná vypalováním a lovem zvěře. Ale odkud se berou všechny suroviny, které se v nových závodech zpracovávají, to už je jiná otázka.

Známky pandemie se během cesty rychle vytrácely. V hlavním městě Brazzaville jsme ještě potkávali Afričany v rouškách. Měli je většinou nasazené většinou na bradě nebo na krku, zhruba v místech, kde by mohly být rudimentární žábry. Ale po pár hodinách cesty autem na sever už byly brady všech vesničanů nechráněné. Ještě vloni museli mít všichni cestující respirátory nasazené na pravidelných četnických kontrolách podél silnice, ale teď už nám kontrolor, sám bez roušky, většinou jen zvednul závoru a zamával. Těžko si dovedu představit, jaký kolaps by to byl, pokud by vnitrozemí Konga trvalo na protiepidemiologických opatřeních mezi vším tím ostatním sociálním a ekonomickým chaosem, který tu i bez pandemie vládne. A o to víc si pak uvědomíte, jak velké je riziko přenosu podobných chorob z lidí na šimpanze a gorily v lesích, do kterých se lidská sídla zakusují.

Dál na sever devastovaná savana poměrně rychle přechází v celkem pěkný, i když spíš sekundární prales. Projíždíme podél hranic Národního Parku Odzala, ale prales pokračuje i dál na sever. To, že už nejde o chráněné území, se dalo docela dobře poznat podle nových širokých dřevařských cest, které prales protínají kolmo na hlavní silnici a které tu stačily vzniknout za pouhý půlrok od naší minulé cesty. Těžbu dřeva v této části světa pandemie nijak neochromila. Některé náklaďáky, které míjíme v protisměru, jsou naložené třemi, dvěma, nebo i jen jediným kusem kmene. Několikrát jsem si říkal, jestli jsem vůbec kdy v životě tak obrovský strom viděl jinak než naložený na některém z těch aut.

V Ouessu, největším městě na severu Konga, už vidíme i se zvířata. Malí kluci na ulici nám nabídli nejen maso antilop chocholatek, ale i svázaného krokodýla, kterého museli trochu potrápit, aby se začal hýbat a prokázal tak, že ještě žije. Ouesso bylo a je centrem obchodu s ohroženými zvířaty, včetně třeba i masa lidoopů. Jen už to není tak očividné, protože kontroly a razie vedly k tomu, že se dnes chráněné druhý prodávají většinou pod pultem.

Další den pokračujeme po silnici, kterou tu Číňané vybudovali, do posledního městečka na naší cestě, Sembe. Na základně WWF vyzvedáváme zbytek našeho vybavení i naše průvodce. Stanici tvoří betonové modulové domky, jeden jako druhý, očividně sestavené tak rychle, že například okenice zůstaly zabalené ve folii popsané čínskými znaky. Vybudovali je dělníci, kteří tu pracovali na stavbě silnice. Poté, co silnice postoupila hlouběji do pralesa, přesunula se za ni i celá dělnická kolonie a uvolněný kemp obsadili ochranáři. Ještě vloni ho se stavaři v podivné harmonii sdíleli. Ze zadních bungalovů vyráželi rangeři chránit prales, zatímco u těch předních právě nasedali černí dělníci pod velením čínských manažerů do těžkých strojů, aby mohli kácet a buldozerovat. Teď už ale v Semebe bydlí jen rangeři, zatímco budovatelská kolonie proráží cestu pralesem dál na západ směrem k hranicím Gabonu.

Nazítří opouštíme asfaltovou silnici a dál jedeme po prašné cestě, kterou právě rozšiřuje jiná dřevařská firma, aby i tady mohla začít s těžbou a svážením obrovských kmenů z odlehlejších částí pralesa. Stromy, které ležely skácené podél cesty ještě vloni, už letos zmizely, jako by tu ani nikdy nebyly. Až o několik kilometrů dál na sever, kde se právě rozšiřuje další úsek cesty, leží podél ní nové obrovské stromy, které tu překážely. Co pár kilometrů míjíme bantuské vesničky s obdélníkovými domy se stěnami spletenými z dřevěných prutů a vyzděnými blátem. Ale tu a tam se objeví i menší osada s polokulovými stavbami, které připomínají miniaturní iglú, postavené z listí. Tady žijí Baka, místní Pygmejové. V jedné z jejich osad jsme zastavili, Pygmejové právě opékali uloveného luskouna a zdálo se, že jsou všichni na mol. To je normální, Baka, kteří se namísto kočovného života sestěhovali do blízkosti silnic, kde přežívají, jsou nejspíš opilí po většinu času.

Zbývá už jen poslední vesnice na naší cestě, Ngbala, poslední nocleh pod střechou, a další den už nastupujeme do pirogy, která nás odváží proti proudu řeky Dja. Ještě míjíme pár malých rybářských osad, ale nakonec už je kolem opravu jen primární deštný prales. Pátou noc cesty už s lodí kempujeme na oblázkové pláži na jednom z ostrůvků, obklopení nerušenou džunglí, ze které hlasitě volají stromoví damani. Ráno je nahrazuje pronikavý křik ibisů hagedašů. Přes řeku přeletují turakové a zoborožci, ve větvích vidíme kočkodany, na vrcholcích stromů sedají orlí jasnohlasí a supi palmoví. Z lodi vyhlížíme varany a krokodýly. Pokaždé si říkáme, jestli už to nebude naše poslední cesta do těchto míst. Širokou nivu řeky má zaplavit přehrada. Její stavba se ale prozatím odkládá, a tak podél obou břehů ještě stále vidíme jen zdánlivě nekonečnou divočinu.

Letiště v Addis Abeba

V půli cesty

Skoro u cíle

CCBC nabízí programy i pro mateřské školy. Na co se můžete těšit?

1)MOTÝL, ČMELÁK, VČELA – PŘÍRODU NÁM DĚLÁ
Kolikrát jedna včela za svůj život obletí planetu? Kolik včel je potřeba na jednu lžičku medu? Jak by vypadala planeta bez těchto malých pomocníků? Znáte tyto zahradní pomocníky? Pojďme diskutovat o včelách, čmelácích a jejich ochraně s lektorem Jiřím Cafourkem. Tento nadšený propagátor včelařství mezi mládeží a předseda spolku Včelí stráž si pro Vás připravil fakta a zajímavosti nejen o včelách.

2)Cesta pitné vody – H2Ospodař!
Workshop se realizuje za pomoci interaktivní expozice a výkladu zkušeného lektora. Děti si mohou vše samy vyzkoušet na vlastní kůži. Během workshopu je představena cesta pitné vody – od výroby, využití v domácnostmi, až po opětovné vyčištění v čistírně odpadních vod a navrácení zpět do přírody. Děti si názorně vysvětlí, jak jednoduše lze šetřit vodou doma a co každý z nás může dělat pro to, aby tento vzácný zdroj ochránil. Pro MŠ je vše zabaleno do pohádkového příběhu.

Pro informace
KLIKNĚTE ZDE

Pro informace k přihlášení s odkazem
KLIKNĚTE ZDE
For information about registration with link
CLICK HERE

Pro více info
KLIKNĚTE ZDE

Pro zprávy
KLIKNĚTE ZDE

It’s coming!
For registration CLICK HERE

Už se to blíží!
Pro registraci CLIKNĚTE ZDE