Na salině - foto Ondřej Peč

Zprávy z pralesa – Den na salině

Na salinách v konžském pralese jsem proseděl už hodně dnů. Psal jsem už o skvělých pozorováních goril, které se přicházejí pást na mladých ostřicích, o šimpanzích, kteří si s klacíků vyrábějí jednoduché nástroje, se kterými pak z vody vytahují ponořené rostliny, i o guerézách které za minerály zalézají až pod zem do pouštěných termitišť a pak si na otevřeném prostranství saliny dlouze hrají. Možná jsem ale zapomněl poznamenat, že tahle pozorování nepřicházejí stejně automaticky, jako když si doma z obýváku zapnete televizi. Běžný den na salině vypadá přeci jen trochu jinak. 

Saliny Messok a Dibo jsou velké zamokřené plochy porostlé ostřicí a obklopené pralesem. Na každé z nich je jeden nebo několik velkých minerálních lizů. Tyhle zaplavené jámy v zemi se v této podobě zřejmě udržují hlavně díky činnosti slonů. Ale i nejrůznější další zvířata tu mohou pojídat zem, pít zakalenou vodu nebo se pást na bylinách, které jsou na minerály také bohaté. Právě sem směřuje pohled z našich skrytých pozorovatelen. 

Na salinu je to z kempu u peřejí Cholet nějakých 40 minut, takže ráno vstáváte po čtvrté hodině, abyste na místo dorazili ještě před rozedněním. Ranger, který vás doprovází, přehodí přes rameno samopal a většinou kyselým pohledem naznačí, že se dá vstávat i později. Na salinu pak vyrazí tempem, které si vyloženě koleduje o to, aby si člověk ve tmě vyvrknul nohu nebo vypíchnul oko. Před rozedněním se usazujeme na pozorovatelně. Její fasádu ještě můžeme doplnit pár novými zelenými větvemi, protože ty staré postupně sesychají, a pak už ranger vrací dospat do kempu.

Rozbřesk je pro mě jeden nejpříjemnějších momentů afrického dne. Jste odpočatí, je příjemně chladno, vaše oblečení je vyprané, teplé a skoro suché, nic vás nebolí, nebodá a neobtěžuje, srkáte teplou kávu z termosky a už se těšíte se na dlouhý den plný skvělých zážitků. I když je před vámi místy i docela hluboká bažina, skoro tu nejsou komáři. Jejich úlohu obtěžovat člověka ovšem úspěšně přebírají včely. Jednotlivé druhy včel a včelek mají různé strategie, jak lidskému pozorovateli nový den znepříjemnit. Velký druh, který připomíná naši včelu medonosnou, to řeší žihadly. Do práce se pouští už za rozbřesku, kdy to kolem vás začíná bzučet. Nesmíte se moc hýbat. Hlavně vám nesmí včely zalézt pod triko ani nikam jinam, to pak bodají dost spolehlivě! Jen co se ale napijí rosy, vytratí se postupně nejspíš někam výš do korun stromů.

Rozednívá se a prales je zahalený v mlžném oparu, který se postupně rozpouští. Je klid. Nedá se říct, že by tu bylo vyloženě mrtvo. Občas se objeví kočkodani, jak hledají plody na stromech na kraji lesa, ale přímo na salinu prakticky nikdy neslezou. Na stromech se mohou usadit ibisové hagedaši, kteří svým pronikavým voláním dodávají salině dost typickou zvukovou kulisu. Jindy zas přilétne kladivouš africký, turako, skupinka zoborožců nebo některý z větších dravců, většinou orlosup palmový nebo třeba jestřábec pochopovitý. Jednou si na vysoký strom sedla i kachna, pižmovka konžská, která na takovém místě působila dost nepatřičně. Na nízkých větvích se zas může objevit ledňáček a pokud ho zrovna žebráním neobtěžuje žádné z jeho vyvedených mláďat, vyhlíží odsud žáby z bahnitých tůní i cosi dalšího v porostech ostřic. Tam ho pak střídají hejna astrildovitých ptáčků panenek, které z ostřic vyzobávají semena. Jenže všechno tohle hemžení se děje ponejvíc jen okolo míst, která sledujeme, zatímco samotné minerální zdroje na salině po celou tu dobu zejí prázdnotou. Časem vás začne znervózňovat, že tu vlastně není ani jediné ze zvířat, kvůli kterým tu sedíte a čekáte.

V poledne začíná být horko, zvláště když se slunci podaří proniknout přes vrstvu mraků. To je oblíbená doba včelek Plebeina armata. Jsou maličké a nebodají, nejprve si jich sotva všimnete, ale postupně jich začíná být hodně, a nakonec už jich je nesnesitelně moc. Vyhledávají tekutiny lidského těla, proto se jim říká potní včelky. Ovšem slzy je lákají ještě o dost víc než pot. Neustále se motají kolem očí, a i když vás to nutí neustále mrkat, co chvilku některá z nich v oku přistane. Pár jejích kamarádek vám mezitím stačí zalézt třeba do nosu nebo do ucha. Jakmile některou z nich v oku rozemnete, zjistíte, že má namísto žihadla jinou obranu, vypouští v nebezpečí nepříjemně páchnoucí chemikálii. Není moc dráždivá, ale jak je včelek plno, časem vám taky začne vadit. O potních včelkách jsme dobře věděli, a tak jsme sebou měli i moskytiérové košile a síťky přes obličej. Jenže v dusném tetelícím se poledním vzduchu si pak v takové kombinéze připadáte jako v pařníku. A tak se střídají nálady, nejprve vás ničí nesnesitelné včelky, pak od nich nějakou dobu odpočíváte a potíte se zabalení do moskytiéry, až už to nevydržíte a znovu se odhalíte včelkám. A tak vám uběhne poledne, aniž by se na salině ukázalo jediné zvíře.

Z lesa se mezitím ozývá ječení šimpanzů a goril i řev gueréz pláštíkových. Stromy se občas zachvějí a zapraskají jako ve scéně z Jurského parku, a i když víme, že je to nejspíš zase jen tlupa kočkodanů, snažíme si představit slona nebo aspoň stádo buvolů, jak se blíží k salině. Nepřijde nic. V soupeření o vaši pozornost postupně vítězí hmyz. Některé brouky a motýly už znám osobně. Třeba tesařík, který se pravidelně usazuje na konkrétních listech v okolí pozorovatelny a který má jednu strany těla pokrytou souvislou vrstvou roztočů, jako by na sobě měl zatuhlé bláto. Modrásek s trhancem na křídle, který se pořád vrací, aby mi znovu usednul na nose. Anebo kulhající motýl, který má chudák už jenom dvě poslední nohy, jednu vpravo vepředu a druhou vlevo vzadu, takže ani nedokáže při chůzi vyrovnávat rovnováhu. Přilétal každý den a sedal na můj batoh. Teď už ale nepřišel. Nejspíš se mu nepodařilo uniknout před nějakým ptákem.

Odpoledne se začíná trochu ochlazovat, nebe se ještě víc zatahuje, včelky přestávají létat a namísto bzučení se ozývají hromy. Sledujete, jak daleko hřmí, kterým směrem po obloze plují mraky a jaká je naděje, že vás déšť mine. Na salině nejsou žádná zvířata. Začíná pracovat fantazie. Zřetelně slyšíme odfrkování obrovského slona, ze kterého se vyklube šustění křídel prolétajícího ptáka, a hned zas dunivé bručení gorily, ve skutečností kručení našich žaludků. Déšť většinou přichází k závěru dne.

Když přestane pršet, je ještě na řadě druhá hodina bodavých včel, které milují oblečení, pláštěnky, batohy, popruhy dalekohledů, prostě vše, co je prosáklé vaším potem a současně i promáčené deštěm. Obsypou vás, ale pokud se nepohnete, je stále šance, že vás nepobodají. Jistý nedávný výzkum ovšem srovnával, jak reagují včely na příchod experimentátora k úlu, a nejútočnějším poddruhem včely medonosné se ukázal být právě Apis mellifera adansonii ze západní Afriky. Po prvním dešti jsem skončil se čtyřmi žihadly, Ondra jich měl asi osm.

Salina mezitím zůstává prázdná, bez zvířat. Když vás ranger se samopalem večer dorazí vyzvednout a doprovodit zpátky do kempu, nemáte v zápisníku jediné pozorování šimpanze, gorily, guerézy, slona ani antilopy. Ale říkáte si, že jste jich dnes z lesa slyšeli tolik, že zítra určitě musí přijít. A oni opravdu přijdou, pokud ne zítra, tak pozítří nebo za tři nebo za čtyři dny. Nebo určitě za pět dní!

Besedy pro školy

Česká koalice pro ochranu biodiverzity (CCBC) již několik let nabízí výchovně vzdělávací programy pro žáky základních a středních

Zobrazit více »