Posledních pár měsíců mi od lidí přibývají dotazy na téma, proč jsem s vámi přestal sdílet každodenní úchvatné zážitky z pralesa. Pravdou je, že jsem v posledních pár letech žádné zprávy nepsal. Ne, že by se už v pralese nic nedělo, ale naopak se toho děje tolik, že o ničem z toho psát nestíhám. Ale protože je příjemné zjistit, že se mě i po letech na zprávy z pralesa dotazujete, přeci jen se o jejich psaní ještě pokusím. (Pokud vám mezitím také ubylo času a vaše emailové schránky jsou přehlcené, dejte mi vědět, nebudu se zlobit a z adresáře vás vyřadím😊).

Konec loňského roku jsem trávil v Kolumbii s misí rozšířit na půdu Latinské Ameriky program environmentální výchovy Education4Conservation, který už 3 roky celkem úspěšně běží v Asii a Africe. Cílem je rozvíjet kurikulum na základě zpětné vazby od učitelských týmů v různých koutech tropů a odezva z Latinské Ameriky nám zatím chybí. Tak jsem se po dvou letech odkladů do Kolumbie nakonec vydal. Dalo mi to možnost vidět deštné pralesy při pacifickém pobřeží i suché lesy podél Karibiku, tropickou savanu llanos ve vnitrozemí i vysokohorské Párano, ale nevyhnul jsem se ani městům. Města mám velmi nerad, ale těm kolumbijským přeci jen jednu zprávu věnuji, protože jsou to města opic.

V téměř půlmilionovém Manizales, rozlezlém po hřebenech centrálního pásma andských Kordiller ve výšce přes 2000 metrů, pracuje tým studentů vedený mladým primatologem Sebastianem Bustamante. Většina obyvatel Manizales asi netuší, že svůj životní prostor sdílejí s opicemi. Zvířata využívají toho, že mnohé strmé svahy jsou pro jeho lidské obyvatele nepřístupné. Ve zbytcích lesa tu nachází útočiště opice mirikiny nebo třeba plodožravé šelmičky kinkažu. Mirikiny i kinkažu se ale lidem úspěšně vyhýbají i díky jejich nočnímu způsobu života. Mirikiny jsou jediné noční opice. Přes den jejich rodinné skupinky spí schoulené v hustých porostech bambusu nebo lián a teprve po setmění vycházejí do lesů a křovin hledat plody, hmyz a nektar.

Hledat zvířata v noci na příkrých svazích není vůbec snadné. Transekty, podél kterých Sebastian mirikiny sčítá, jsou někdy tak strmé, že se po nich musí tým slaňovat. Pozorovat jejich chování je v takovém terénu obzvlášť kumšt. Sebastian nepoužívá telemetrii, mirikiny nemají radiové obojky a nedohledají se s pomocí antény. Tým zná spací místa, které bývá jen jediné nebo nejvýš několik málo. Musí tam být ještě než skupina spací pozice opustí a pak se snažit je neztratit. My jsme takhle ještě před 20 lety sledovali aye-aye na Madagaskaru, ale dnes už si to většina výzkumníků ani nedovede představit. Mirikiny to primatologům ztěžují i tím, že jsou tiché a chybí jim odlesky očí. Snaží se nerozhoupat větve, a i když hlasově komunikují s členy rodiny i se sousedními skupinami, jsou jejich zvuky hluboké a pro lidské ucho špatně slyšitelné. Pokud na mirikiny posvítíte baterkou, jejich oči na rozdíl od většiny nočních savců neodrážejí světlo. Měl jsem s sebou UV lampu, protože se v posledních letech ukazuje, že srst některých nočních savců fluoreskuje a v UV lampě je tak můžete vidět, ale bohužel ani v tomhle mirikiny nespolupracují, a i v ultrafialových paprscích zůstávají temné. Jediné, co Sebastianově týmu usnadňuje práci, jsou betonové odvodňovací kanály, které vedou téměř vrstevnicově na svazích pod univerzitním komplexem. Právě z nich jsme se pokusili jednu skupinu po jednu noc pozorovat. Byli jsme v pěti lidech, takže i když jsme skupinu co chvíli ztratili, nakonec ji zase někdo dohledal. Ale i tak jsme zvládli jen asi dvě hodiny pozorování. Pak se opice vydaly níž po svahu, kudy už betonové kanály nevedly a kam už jme si šplhat netroufli. Sebastian navíc varoval, že dole pod svahem je chudá čtvrť a pohybovat se tu v noci s dalekohledy a fotoaparáty znamená riskovat, že studenty někdo přepadne a v lepším případě okrade.

Sebastian už 8 let sleduje osud několika rodin mirikin, které za tu dobu odchovaly řadu potomků, kteří skupinu opustili a vydali se hledat vlastní domovský okrsek. Sebastiana teď zajímá jejich další osud. Populace mirikin v Manizales je charakteristická vysokým podílem „floaterů“, tedy zvířat, která nepatří k žádné skupině, najednou se objeví a po čase zase zmizí. Možná, že město nakonec pro opice nebude zas tak dobrým útočištěm. Možná tu nemají dost životního prostoru. Rodiny, kterým se podařilo obsadit teritorium, sice úspěšně přežívají a množí se, ale jejich potomci už nemají kam odejít. Aby mohl Sebastian posoudit, nakolik je taková populace životaschopná, k tomu už se bez telemetrie neobejde. Zvířatům bude potřeba nasadit obojky s vysílačkami a sledovat, kam je život povede. Jestli pak výsledky ovlivní budoucí urbánní plánování, to už je ovšem jiná otázka, protože stávající biotop pro divoká zvířata se v Manizales zachoval spis neplánovitě než díky uváženým rozhodnutím developerů.

Dál na sever podél stejného pohoří, ale o 500 metrů níž, spíš v údolí než podél hřebenů, leží město Medellín. Oproti Manizales je čtyřnásobně větší a lesa tu zbývá méně, zato ale nižší nadmořská výška svědčí více druhům. Jeden z nich, tamarín běloruký (Oedipomidas leucopus) byl odsud před 150 lety popsán, ale s rozvojem města zmizel. A pak se najednou zase objevil, přímo uprostřed metropole. Genetické analýzy naznačují, že tamaríny do města přivedl ilegální obchod, kdy nejspíš pár zvířat uniklo nebo bylo vypuštěno a začalo se jim dařit. Lidským obyvatelům se noví příchozí zamlouvali. Zastupitelstvo začalo budovat visuté mosty, přes které se opice mohly pohybovat mezi izolovanými zbytky zeleně i přes rušné ulice. Mosty se zamlouvají i veverkám a leguánům, a tak vlastně tamaríni bezděky prokazují službu i méně populárním zvířecím obyvatelům Medellínu.

Za tamaríny mě vzal Ivan Soto-Calderón, který se tu věnuje jejich populační genetice. Oproti Manizales nejde o žádný náročný terén a do zábavního ekoparku s námi mohla vyrazit i Ivanova pětiletá dcera. Najít tu tamaríny bylo ve srovnání s hledáním mirikin snadné, stačí k tomu malý podvod s mobilním telefonem. Pokud přehrajete v obsazeném území jejich teritoriální hlas, objeví se tamaríni spolehlivě většinou už během pár vteřin. Je ale na místě disclaimer: Neprozrazujte tento trik turistickým průvodcům, protože vyvolávat teritoriální poplach několikrát denně, jen aby tamaríny viděl každý, už hraničí s týráním zvířat. Tady v ekoparku jejich hlasy pustí jen tu a tam nějaký ten nadšenec. Pro pobavení návštěvníků ale vedení parku opice lákalo jiným, horším způsobem. V parku instalovali krmítka, kam si tamaríni mohli chodit na banány. Krmilo se hodně a opice začaly tloustnout. Iván a jeho tým oslovili vedení ekoparku s výsledky krevních testů, které ukázaly na zvýšenou hladinu cholesterolu a vůbec na projevy civilizačních chorob, jaké známe u lidi. Vedení parku se nechalo přesvědčit a s krmením přestalo. Jak velký to byl počin jsem ale pochopil teprve při návštěvě třetího města opic.

Městem Villavincencio jsem poprvé jen projížděl, ale zaujalo mě několik visutých můstku, které jasně říkají, že i tady budou opice. A tak jsem se sem ještě vrátil a sešel se s další primatoložkou, Xyomarou Carretero. Město leží na kraji rozlehlé savany Llanos, na úpatí východních andských svahů, odkud sem stéká několik říček. Ty se občas rozvodňují, a tak byly do jisté míry ušetřené zástavby a tvoří dnes soustavu zelených pruhů, protínajících město jako dálnice pro divoká zvířata. Mezi nimi jsou i kotulové, malé opičky, jejichž populace tu vzkvétá. Jejích roztomilost je valuta, díky které je lidé ve městě tolerují. Jenže zvyk Kolumbijců krmit divoká zvířata, jinde možná celkem nevinný, už tady přerůstá únosné meze a hrozí, že jednoho dne začnou být opice na krmení lidmi závislé. Lidé sem kvůli krmení opic začínají jezdit z širokého okolí včetně hlavního města Bogoty. Velké cedule, které upozorňují a vysvětlují, proč krmení škodí, nepomáhají ani trochu. Nejenže lidé kotulům nabízí banány přímo před těmi cedulemi, ještě se při tom fotí. Vařila se ve mně krev, když jsem je při tom natáčel, a Xyomara to nevydržela vůbec, odešla dál s tím, že už se na to dívat nedokáže.

Těžko ubránit pocitům marnosti, ale jen asi o dva kilometry dál se ukázalo, že to není tak beznadějné. Bylo to na dost překvapivém místě – v obchodním domě! Na jeho výstavbu padla polovina jednoho ze zbývajících fragmentů pralesa v centru města. Aby to developeři kompenzovali, musel obchodní dům druhou polovinu lesa zachovat jako urbánní prales a musím uznat, že v tomhle případě se jim to povedlo. Lesem vedou cesty a lávky, kde se do kontaktu s přírodou dostávají přinejmenším stovky lidí denně. Vedle spousty ptáků a plazů sem pravidelně chodí i kotulové. Lidé opice pozorují, fotí, ale za dva dny, které jsem tu strávil, jsem nekrmil nikdo. Přitom tu není ani jediná cedule, která by krmení zakazovala. Není to tedy věc neznalosti, lidé dobře vědí, že opice krmit nemají. Důvod, proč tady zákaz dodržují a jinde ne, je zřejmě pocit, že nad tímhle místem někdo dohlíží a mohla by tu hrozit trapná situace, kdy je někdo při krmení přistihne. Je to zkrátka tak, že pravidla dodržujeme hlavně proto, abychom nebyli pokáraní…

Chování lidí mé v tomhle případě zaujalo víc než chování opic, a tak sem tu strávil natáčením jejich interakcí víc času, než kolik ho tu se mnou mohla strávit Xyomarta. I tak jsem ale byl na dálku pod jejím bedlivým elektronickým dozorem. Pořád se ujišťovala, kde jsem a jestli jsem v pořádku a jestli se mi nic nestalo, což mi v té chvíli připadalo dost nemístné, nejsem v divoké džungli, ale v luxusním obchodním domě uprostřed města. I tak mi ale Xyomara několikrát připomněla, ať nevyndávám dalekohled ani videokameru, což bylo dost těžké dodržet při pozorování malých opic v korunách vysokých stromů a při natáčení jejich interakcí s lidmi. V tu chvíli mi moje kolegyně připadala vážně nějak moc přecitlivělá, ale to jsem musel už o týden později přehodnotit.

Krátce pro návratu do Čech mi přišla zpráva od studentského týmu v Indonésii. Na Sumatře se taky věnujeme urbánní ekologii opic. V mangrovech na průmyslovém předměstí Medanu zkoumáme rybáře, makaky a hulmany, kteří tu sdílejí životní prostor. Krátce po novém roce mi přišla série vyděšených zpráv – loď, na které místní rybář trojici mladých studentů vezl, přepadli banditi. Zřejmě zdrogovaní, vybavení mačetami. Studenti pod pohrůžkami přišli o všechny peníze a o šperky (ano, moje chyba, neupozornil jsem je, že zlaté šperky nepatři ani do mangrovové bažiny, ani do předměstských slumů, natož pak do obojího…) a jedna ze studentek skončila u psychologa. Výzkum jsme původně začali s tím, že si některé studentky netroufnou práci v pralese a musíme pro ně najít civilizovanější lokalitu. Po tomhle incidentu jsme ale rizika přehodnotili a celý program jsme ukončili s tím, že pro ně bude prales přeci jen bezpečnější.

Stanislav Lhota