povoz

Zprávy z pralesa: Návštěva z veliké dálky

Když jsme s mojí malgašskou studentku zhodnotili maličký fragment lesa u vesnice Anosikary na suché západní straně Madagaskaru, kde by Natacha měla zkoumat ekologii lemurů sifaků korunkatých, vynořilo se pár pochybností. Je to opravdu maličký lesík, sifakové tu působí vyhuble a nezdravě a není jisté, jestli tu jejich populace dokáže dlouhodobě přežít. Natachu proto zajímá ještě jeden kousek lesa, o poznání větší, ale také o dost odlehlejší. Před mým návratem do Evropy jsme se tam ještě společně vydali. 

     V osadě Anosikara zvažujeme, jak nejlépe v cestě pokračovat. Asi jednou, možná i dvakrát do týdne tudy projíždí minibus. Pokud pojede načas, mohlo by to být dnes. A tak čekáme. V poledním horku je Anosikary jako bez života, děti jsou zalezlé, ženy si před chatrčemi probírají v hlavě lupy, muži nejspíš spí někde na farmě, psi se také válí ve stínu a kachny se drží u rozřezaných plastových kanystrů s trochou špinavé vody. Najednou se ale zvednul rozruch, ženy hlučí a vesničani přebíhali ke svým domkům a hned zase zpátky, zvědavé děti vylézají ven a u cesty se začínají objevovat tašky a balíky. Vesnicí projíždí traktor! A má vlek a bere pasažéry. Cestující, kteří marně čekali na minibus, hned využívají nové příležitosti. 

     Do přívěsu se naskládalo dobrých 50 Malgašů všeho věku se spoustou zavazadel všeho druhu, mezi nimi i já a Natacha. Třetí člen naší výpravy, Safidy, za námi jede na motorce, která jeho hubené a šlachovité tělo uveze včetně mého batohu. Víc už by toho ale nezvládla, protože cesta, už tak hodně špatná, se cestou dál do vnitrozemí ještě víc zhoršuje. Motorka se už nejen boří do písku, ale navíc se teď místy i topí v bahně. Cestu totiž křižují zavlažovací kanály, které přivádějí na pole vodu z řeky. Nikdo nepřišel na způsob, jak vodu přes cestu efektivně dostat. A tak zkratka kanál na cestě končí, voda se tu rozleje do obrovské hluboké louže, která pak někde na druhé straně zase ústí do kanálu a ten vodu vede dál do polí. 

    Kdykoli traktor projede některou z malých vesnic, přidá se k nám houf místních kluků, kteří se baví tím, jak se nás v oblaku prachu snaží dohnat. Ti zdatnější se pak za odměnu vezou na podvozku pod námi tak dlouho, dokud někde cestou neodpadnou.

    Do vesnice Ambatomasina jsme dorazili před soumrakem. Přespáváme u prezidenta vesnice, v jednopatrovém domku s mnoha maličkými místnostmi pro jeho rodinu i hosty. V jedné z těch místnůstek jsme se shromáždili i společně s pár významnějšími muži a až do noci diskutujeme ve světle petrolejové lampy, aniž bych pořádně věděl o čem. V otevřených dveřích ze tmy svítí spousta bílých očí od země až do výšky půldruhého metru. Děcka nás sledují upřeně a bez jediného špitnutí. Starci vzpomínají na to, že když tu začínala působit Aspinallova nadace, jeden cizinec se ve vesnici objevil. Někteří s ním i mluvili. Ale to už bylo před lety. Ti mladí, co nás sleduju, vidí poprvé v životě někoho, kdo by sem zavítal z tak nepředstavitelné dálky.

    Starostova žena pro nás připravila jinou z maličkých místností. Byla tu postel, velká, dřevěná, překrytá několika trouchnivými dekami, celá schovaná pod hadrovými nebesy a už opravdu hodně stará. Po nepohodlném noclehu na nafukovací matraci, ze které během pár hodin unikne vzduch, jsem se na postel opravdu těšil. Jakmile jsem si na ní sednul, propadla se. Matrace se protrhla a vysypaly se z ní malé kousky špinavého molitanu, které se pak válely všude kolem. Nezbylo mi než si zas vedle postele zase nafouknout prasklou matraci. Natacha si lehla vedle mě, ale Safidy využil uvolněnou příležitost, napasoval se na tu stranu postele, která ještě držela pohromadě a zachumlal se do dek a rozsypaného molitanu. Ve dveřích se mezitím zase objevilo několik párů bílých očí, tentokrát asi o půl metru výš. Místním dívkám totiž trvalo delší dobu, než se pořádně nastrojily a namalovaly a mohly se také přijít podívat.

    Ráno už nás čekají dva průvodci a vyrážíme na další cestu, tentokrát už pěšky. Prvních pár kilometrů jdeme přes vyschlé farmy a několik maličkých vesniček. Muži i ženy, které vylézají z chatrčí z proutí, listí a bláta nás sledují s důstojným úžasem. Tady už asi opravdu cizince neviděli ani ti nejzasloužilejší pamětníci. Nikdo si ale netroufnul dát se s námi do hovoru. Brzy už pak cesta mizí. Povrch krajiny je najednou zvlněný a kamenitý. Není tu už žádná úrodná půda, jen pustá suchá savana. Ohořelé kmeny stromů prozrazují, že za pustý ráz krajiny může hospodaření místních pastevců, kteří sem nejspíš vyhání stáda zebu v době dešťů. V savaně krom nemnoha keřovitých remízků rostou jen palmy, které požárům odolávají. Krajina je to pochmurně malebná, ale neslyšíte v ní ani hmyz, ani ptáky. Jen jedno pírko z perličky dokládá, že úplně mrtvo tu není.

     A pak se najednou na obzoru objeví dlouhý tmavě zelený pruh. Znovu se blížíme k řece. Daleko od vesnic a farem se tu podél ní zachovalo několik kilometrů stálezeleného galeriového lesa. Je to jen docela úzký pruh. Když si stoupnete na břeh řeky, můžete místy přes hradbu vysokých stromů dohlédnout k pusté savaně nad oběma břehy. Řeka je široká a její břehy teď v zimě tvoří oblázkové pláže. Voda je čistá a mělká, není těžké přebrodit na druhý břeh. Místy ale tvoří hlubší modrozelené tůně, ve kterých není radno se koupat, může se v nich skrývat krokodýl. 

     V bujné zeleni korun stromů je najednou živo, ozývají se tu papoušci vaza a všude jsou lemuři. Sifakové korunkatí (Propithecus coronatus) jsou i tady přes zimu v naprostém klidu. Tak jako v lese u osady Anosikara, i tady jsou usazení v korunách stromů, nejedí a jen odpočívají. Zato lemuři červenaví (Eulemur rufus) se v lesní klenbě docela čile pohybují i během sucha. A mezi nimi je i třetí druh, lemur mongoz (Eulemur mongoz). Mongozi tu nejsou příliš početní, a tak se začleňují do skupin příbuzných lemurů červenavých, dokonce se přizpůsobili i jejich intenzivnějšímu životnímu rytmu. Průvodci i Nataša mě ale upozorňují na to, že někteří členové téhle tlupy vypadají trochu napůl. Je možné, že se oba druhy na tak omezeném prostoru kříží a že se nakonec vzácnější z nich, lemur mongoz, v populaci druhého druhu geneticky doslova „rozpustí“.

      Znepokojivé je ale i to, že i uvnitř lesa vidíme ohořelé kmeny stromů. Je otázka, jak dlouho tento poslední větší fragment lesa dokáže s ohněm bojovat. Požáry zakládají zloději zebu, kteří tu tvoří možná celou třetinu mužské populace. Zebu tu představují nejcennější komoditu a zdejší ekonomika značnou měrou funguje na tom, že si je vesnice navzájem kradou. Aby za sebou zametli stopy, zapalují savanu i les. A tak je tu nebezpečno. Má-li tu Natacha sbírat data pro svojí doktorandskou práci, bude k tomu po celou dobu potřebovat ozbrojený vojenský doprovod.

     Vracíme se zpátky přes savanu a ve vesnici objednáváme povoz, který nás za tmy odváží zpátky blíž k civilizaci. Táhnou ho dva zebu, vozka má v ruce klacek seřízlý do špičky a kdykoli má pocit, že zvířata příliš zpomalila, bodá je jím do pánve. Jeden z nich má v tom místě lysé stupy a brzy už se začíná objevovat krev. Jedeme zkratkou při úpatí svahu, nesjízdnou pro auta, a jen neuvěřitelné, jakým terénem dokáže dvojice vyhublých zebu povoz provézt. Brzy už ale oběma z pánve stékají celé pramínky krve a nemůžu říct, že by mě taková jízda těšila. Jen jednou, když cesta protínala zavlažovací kanál, dovolil vozka oběma zvířatům, aby na chvíli zastavili a napili se. S Natachou probíráme její plán na výzkum sifaků na tak odlehlém místě. Došli jsme k tomu, že by to nebyl dobrý nápad. Záviset po mnoho měsíců na vojenském doprovodu by asi nebylo reálné. Nakonec jsme se přeci jen rozhodli pro první z lokalit, vesnici Anosikara, kde už je teď Natacha beztak skoro jako místní.

-Stanislav Lhota

Novinky od CCBC

Vážení přátele biodiverzity, doufáme, že si užíváte krásného léta. A že během užívání poznáváte i přírodu, její nádheru a pestrost

Zobrazit více »