Příspěvky – Strana 13 z 15

Záchranný program Kukang chrání outloně na Sumatře již 6 let – a lví podíl na tom mají moderní české zoologické zahrady

5. 11. 2020 – Organizace The Kukang Rescue Program, jejímž cílem je boj proti ilegálnímu obchodu s divokými zvířaty a ochrana outloňů na Sumatře, existuje již 6 let. Zcela klíčovou roli nejen při jeho vzniku v roce 2014, ale i v průběhu dalších let a při mnoha aktivitách na ochranu přírody hrála a stále hraje podpora zoologických zahrad. Ty tak prostřednictvím této spolupráce společně naplňují své novodobé poslání. Tím je ochrana ohrožených druhů zvířat nejen jejich chovem v lidské péči (ex situ), ale také přímo v místech jejich přirozeného výskytu (in situ). Moderní zoologické zahrady tak hrají zcela zásadní úlohu ve stále urgentnějším celosvětovém úsilí o záchranu živočišných druhů před vyhubením.

Záchranný program Kukang (The Kukang Rescue Program) začal psát svůj příběh v roce 2014. Čerstvý absolvent České zemědělské univerzity v Praze a nyní ředitel Kukang programu František Příbrský se tehdy rozhodl založit na severu indonéského ostrova Sumatra doposud chybějící záchranné a rehabilitační centrum pro outloně – ohrožené a chráněné poloopice, které se kvůli své roztomilosti stávají častým předmětem pytláctví a nelegálního obchodu pro trh s domácími mazlíčky. A to i navzdory skutečnosti, že jsou jedinými jedovatými primáty světa. Na tom, že se plány na vznik záchranného programu pro outloně staly skutečností, měla již v počátku zásluhu Zoo Ostrava, která Františka Příbrského zaměstnala jako terénního zoologa působícího v Indonésii, pomohla financovat vznik samotného centra, a stala se tak hlavním partnerem programu. Hned v začátcích se po bok Zoo Ostrava jakožto druhý hlavní partner přidala i Zoo Olomouc, která jako svou terénní zooložku zaměstnala Lucii Čižmářovou, koordinátorku veterinární péče a welfare Kukang programu. Ve stejné době se k podpoře programu připojila také Zoo Liberec, která od samého počátku podporuje především tolik potřebné vzdělávání místních obyvatel – konkrétně chod Anglicko-environmentální školy pro děti žijící v blízkosti záchranného centra ve vesnici Bandar Baru.

S rozvíjejícími se aktivitami programu se postupně během let podařilo navázat spolupráci s dalšími váženými partnery z řad českých i zahraničních moderních zoologických zahrad – jmenovitě se Zoo Hodonín, Zoo Na Hrádečku, polskou Zoo Wroclaw, německou NaturZoo Rheine, nizozemskou Ouwehands Zoo a zcela nově se započala spolupráce se Zoo Praha, konkrétně na ochraně luskounů. Program je také součástí „In-situ plánu na ochranu poloopic“ skupiny odborníků pro poloopice (Prosimian TAG) spadající pod Evropskou asociaci zoologických zahrad a akvárií (EAZA), a je podporován i Světovou asociací zoologických zahrad a akvárií (WAZA). „Bez důvěry a finanční i morální podpory těchto zoo by chod a rozvoj záchranného programu Kukang byl mnohem složitější, ne-li nemožný,“ oceňuje partnerství zoologických zahrad Jennie Natalia Simanjuntak, ředitelka nadace PASAL Foundation, která zaštiťuje aktivity Kukang programu na Sumatře. Svým partnerstvím všechny tyto zoo společně přispívají k jednotné chovatelské a ochranářské strategii moderních zoologických zahrad, jejichž filozofií je ochrana druhů nejen v lidské péči, tzn. ex situ, ale také v místě jejich přirozeného výskytu, tj. in situ.

Klíčový význam zoologických zahrad v ochraně druhů naší planety je nezpochybnitelný, jak v říjnu 2019 oficiálně deklaroval i Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve své Výzvě z Abú Dhabí k celosvětové ochraně druhů. V ní experti vyzývají k naléhavému a efektivnímu řešení bezprecedentního, nadále neudržitelného a neustále rostoucího dopadu lidské činnosti na divoce žijící druhy – a nosným tématem se stala právě potřeba spolupráce se zoologickými zahradami. To, že mj. i bez iniciativy pokrokových zoologických zahrad by současná míra lidmi způsobeného vymírání druhů byla třikrát až čtyřikrát větší, dokládá také nová studie zveřejněná ve vědeckém časopise Conservation Letters. Podle té se od roku 1993 podařilo úspěšně zabránit vyhubení 48 druhů savců a ptáků, přičemž záchranné chovné programy v zoologických zahradách a řízené navracení druhů zpět do volné přírody patří mezi hlavní opatření, díky nimž tato záchrana byla možná. Podpora terénní ochrany přírody je pak dalším, neméně důležitým aspektem přínosu zoologických zahrad v záchraně biologické rozmanitosti. „Zoologické zahrady dnešní doby již mají dostatek znalostí, a hlavně i prostředků k tomu, aby mohly efektivně chránit druhy živočichů po celém světě. Stávají se tak opravdu výraznými hráči na poli ochrany přírody,“ vysvětluje ředitel záchranného programu Kukang a zároveň koordinátor mezinárodních in situ projektů Zoo Ostrava František Příbrský.

Jedním z dalších konkrétních příkladů toho, jak se záchrannému programu Kukang podařilo propojit české i zahraniční zoologické zahrady ve prospěch společné podpory ochrany přírody, je kampaň Ukradená divočina informující o nelegálním obchodu se zvířaty v Evropě, potažmo v Česku. Kampaň původně vznikla ve spolupráci organizace The Kukang Rescue Program se Zoo Ostrava, ale od roku 2018 se k ní připojilo a výstavu jejích osvětových fotografií si ve svém areálu nainstalovalo již 16 českých a slovenských zoo, německá Kölner Zoo, estonská Zoo Tallinn a přibývají další. „Zoologické zahrady navštíví každý rok miliony lidí, díky čemuž slouží jako ideální vzdělávací instituce. Instalováním fotografií Ukradené divočiny ve svém areálu se tak o problému ilegálního obchodu se zvířaty dozví spousta lidí, kteří mohou svým chováním mizení druhů zvířat z přírody přímo ovlivnit,“ vysvětluje autorka fotografií Lucie Čižmářová.

Duchovním otcem této kampaně stejně jako hlavním strůjcem partnerství zoo a záchranného programu Kukang již v roce 2014 byl nedávno zesnulý ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas, velký ochránce přírody a vizionář, který dlouhé roky usiloval o to, aby se (nejen) ostravská zoo stala přední ochranářskou institucí podporující terénní projekty v různých koutech světa. Není pochyb, že se mu to povedlo na výbornou.

„Všem partnerským zoologickým zahradám patří za jejich partnerství a podporu záchranného programu Kukang naše upřímná vděčnost a velké poděkování. Aktivity a úspěchy, kterých se nám za těch 6 let podařilo dosáhnout, byly možné právě díky nim. Myslím, že všichni můžeme být na naše moderní zoologické zahrady právem hrdí, protože nejenže představují kriticky důležité genové banky pro zachování mnohých druhů, ale stávají se také stále významnějšími institucemi ochrany přírody, které pomáhají přežít ohroženým druhům zvířat po celém světě. Záchranný program Kukang je toho živoucím důkazem,“ dodává František Příbrský.

Inspirujeme k OCHRANĚ PŘÍRODY!

Vzdělávání mladých lidí považujeme za jeden z nejdůležitějších pilířů pro ochranu naší biodiverzity. Proto jsme byli velmi rádi, že jsme mohli naše projekty ukázat i na akci Praha Září 2020. Děkujeme všem dobrovolníkům ccbc, kteří se zapojili a vytvořili krasnou atmosféru.

Noví pozorovatelé CCBC

VČELÍ STRÁŽ není samostatným projektem. Jedná se o společenství lidí, kteří si od roku 2008 dali za cíl chránit hmyzí opylovatele – včelu medonosnou, včely samotářky, čmeláky, pestřenky, motýly a další. Nevěnujeme se pouze přímé pomoci (chov včel medonosných, chov čmeláků, výroba „hmyzích hotelů“), ale své aktivity zaměřujeme i na různé formy vzdělávání dětí, mládeže i laické a odborné veřejnosti – kurzy, semináře, tvorba metodických materiálů. Velkou péči věnujeme pomoci a koordinaci činnosti včelařských kroužků mládeže a kroužkům věnujícím se zachování biodiverzity.

Be Sea je organizace, která se zabývá ochranou oceánů. Působíme v Indonésii, kde bojujeme proti obchodu se žraločími ploutvemi a naším cílem je omezit lov se žraloky. Jednáme s vládou, pracujeme s místními a zaměřujeme se na vzdělání dětí. V Česku se snažíme šířit osvětu o oceánech, žralocích, ale také zodpovědnosti každého z nás v rámci udržitelnosti. Pořádáme přednášky na základních, střední školách, akce pro veřejnost, umělecké výstavy, workshopy a vytváříme vzdělávací materiály. Jedním z našich pilířů je také spolupráce s umělci a designery.

Chování kriticky ohrožených jeřábů popelavých ovlivněné i klimatickými změnami sleduje nový projekt „Jeřábí život“

Díky systému GPS-GSM vysílačů sleduje tým českých ornitologů podrobně pohyb jeřábů popelavých (Grus grus) ve volné přírodě. První jeřáb s tímto vysílačem například potvrdil vliv klimatických změn na migrační chování jeřábů. Nový projekt Jeřábí život – Cranelife, jehož hlavním partnerem je Zoo Ostrava a který je součástí České koalice na ochranu biodiversity (CCBC), se těmto impozantním ptákům intenzivně věnuje. Letošní hnízdní sezóna přináší celou řadu novinek a také jednu velkou ztrátu.

Cílem výzkumně-záchranného projektu Jeřábí život je ochrana a monitoring jeřábů s pomocí barevných kroužků a GPS-GSM vysílačů. Jeřáb popelavý byl historicky ve střední Evropě vyhuben a v České republice začal hnízdit až na konci 80. let minulého století. Od té doby je jeho populace na vzestupu a přibývá nových hnízdišť, přesto stále patří mezi kriticky ohrožené druhy, a proto je velice přínosné podrobně sledovat vývoj této populace.

V roce 2020 bylo v rámci projektu označeno celkem šest mladých jeřábů barevnými kroužky a polovina z nich navíc dostala také GPS-GSM vysílač financovaný Zoo Ostrava. Díky spolupráci se zoology z CHKO Poodří se podařilo vysledovat nový pár jeřábů, který odchoval dvě mláďata, z nichž bylo jedno označeno vysílačem. „Jedná se o prvního jeřába z této oblasti, kde tito ptáci začali hnízdit teprve nedávno a bude zajímavé sledovat jejich migraci i pohyb v okolí hnízdiště,“ popisuje Petr Lumpe, projektový ornitolog a kroužkovatel.

Právě změny v migračním chování, a dokonce zimování jeřábů v České republice se podařilo doložit díky jeřábovi vylíhlému v roce 2017 s úplně prvním GPS-GSM vysílačem od Zoo Ostrava. Tento jeřáb byl ale na začátku letošního léta zabit liškou. „Nacházel se zrovna v nejkritičtější fázi svého života, a to v době prvního pelichání, kdy ptáci na nějaký čas ztratí schopnost létat a stávají se velmi zranitelnými. To se mu stalo osudným, když procházel okolo liščí nory s liščaty,” vysvětluje Markéta Ticháčková ze Zoo Ostrava, zakladatelka projektu Jeřábí život. „Jelikož se jednalo o tříletého ptáka, který by mohl v příštím roce začít hnízdit, je to velká ztráta. Alespoň šlo o přirozenou příčinu úhynu, nikoliv vinou člověka,” dodává Ticháčková. Velká část jeřábů v Evropě uhyne v důsledku lidské činnosti. Například jeřáb s barevnými kroužky vylíhnutý v témže roce (2017) zahynul hned následující rok v Německu po nárazu do elektrického vedení a jedno z loňských mláďat bylo ještě před opuštěním hnízdní lokality sraženo a zabito autem.

Hnízdní úspěšnost je také negativně ovlivněna dlouhotrvajícím suchem, při kterém mizí vhodné mokřady. Navíc letošní situace spojená s koronavirem, která vedla k vyšší návštěvnosti turistů v tuzemské krajině během jarních měsíců, tedy v období hnízdění, je dalším faktorem ovlivňujícím výskyt těchto velkých dlouhověkých ptáků. Ačkoliv je hnízdní populace v ČR na vzestupu, stále u nás jeřábi patří mezi kriticky ohrožené a je zapotřebí je chránit. Zoo Ostrava podporuje od roku 2017 výzkum jeřábů pomocí sledování GPS-GSM vysílači, tento záměr se postupně rozrostl v samostatný projekt Jeřábí život.

Projekt dále spolupracuje s Německou skupinou na ochranu jeřábů Kranichschutz Deutschland a je součástí České koalice na ochranu biodiversity (CCBC). „Z patnácti druhů jeřábů patří jedenáct mezi ohrožené, proto jsme projekt Jeřábí život v CCBC přivítali. Ornitoložka Markéta Ticháčková se výzkumem a ochranou jeřábů zabývá již několik let. Má zkušenosti s kriticky ohroženými druhy jeřábů na ruském Dálném východě a v USA, proto je její práce důležitá i pro ochranu jeřábů v České republice a Evropě,” říká Kristýna Nováková, ředitelka CCBC. Více na www.jerabizivot.cz.

Zprávy z pralesa – Setkávání s duchy

Hledání kahau nosatých poslechem jejich daleko slyšitelných hlasů má i tu komplikaci, že jejich rozpoznávání ztěžuje spousta dalších zvuků, které někdy neznáte nejen vy, ale ani vaši domorodí asistenti. Při jednom takovém večerním poslechu, za soumraku, se z hloubky mangrovové bažiny začaly ozývat hlasité, skoro až hřmějící skřeky, které jsme já ani lodník Darman nikdy neslyšeli. Ja je přisuzoval nějaké obzvláště vyhrocené potyčce mezi samci makaků jávských a schválně jsem nechal zastavit loď a čekal, jestli se to zvíře neobjeví. Darman dobře věděl, že je marné protestovat, že teď určitě nebudeme prchat do bezpečí, a tak jen zatnul zuby, seděl tiše jako pěna a doufal, že se to zvíře co nejdřív vzdálí.
   Jindy jsme zas s lodí nocovali v horním toku jiné z řek, v místech, kde se nad vodou z obou stran zavítají dlouhé listy palem nypa, pod kterými spíte jakoby v tunelu. Z plánu přespat zrovna tady jsme byli já i Darman trochu nervózní. Já jsem měl obavy z armády bodajících komárů. Abysme komáry tolik nelákali, svítil jsem červenou čelovkou. Nebylo mi jasné, proč Darmana červen světlo tak zneklidňuje. Brzy se ozvaly zvuky kahau, na které jsme čekali. Ale byly to docela nezvyklé zvuky, hlasitější, hřmějící. A co bylo obzvlášť divné, nejhlasitější z těch zvuků se k nám pomalu přibližoval. To kahau v noci nedělají, aby slezli ze svých spacích míst a šli vetřelému pozorovateli naproti. Možná, že jednoho ze samců zaujalo moje červené světlo, něco podobného asi v životě neviděl, a tak se šel velmi zdráhavě podívat blíž. Tentokrát už Darman nevydržel jen tak mlčky sedět a začal upozorňovat na to, že nevíme, co všechno může moje lampa přilákat. Byl tak vynervovaný, že jsem raděj přepnul na bílé světlo.
   Tyhle celkem banální zážitky bych dlouho v paměti neudržel. Když jsme ale později přibrali dalšího člena týmu, Eba, zaregistroval jsem, jak Darman Ebovi vypráví o tom, jak jsme se už dvakrát dostali nebezpečně blízko tvora, kterému se tu říká Si Ekor Panjang. Bere na sebe různé podoby, ale nejčastěji vypadá jako levhart s obrovskym ohonem. Na svůj příchod upozorňuje nejprve tichým pískáním, ale pokud se troufalý rybář včas nevzdálí, začne jeho hlas sílit a bouřít, stromy se lámou, divoká zvířata běsní a rybýř pak má co dělat, aby na poslední chvíli unikl a zachránil si holý život, aby pak o tom mohl vyprávět ostatním vesničanům.
   V mangrovech rostou i záludné a nebezpečné rostliny. V ústí jedné z řek můžete vidět několik kořenovníků se žlutými listy. Domorodci z kmene Pasir sem pravidelně nosí darovat obětiny a tak na stromech obvykle visí i různé praporky a vlaječky. Víra v magickou moc zlatých mangrovů je tak silná, že když tu jedna dřevařská firma budovala překladiště, postavil se kmen Pasirů na jejich obranu a tak tu i nadále všechny zlatolisté stromy stojí, prý už celá staletí. Zlaté mangrovy většinou netvoří žádné plody a tak jinch ani nepřibývá. S botanikem Tomášem Koubkem jsme se snažili vymyslet, čím je vlastně žlutá barva jejich listů způsobená. Oproti názoru domorodců, podle kterých v těch stromech sídlí duchové předků, jsou naše predstavy dost přízemní – mohlo by jit buďto o mutaci nebo o virus. Tomáš navrhnul jednoduchý pokus. Vymačkat ze zlatého listu trochu šťávy a nakapat jí na poraněný zelený list jiného stromu. Tím by se v případě hypotézy o virech simuloval předpokládaný způsob přirozeného šíření nákazy pomocí brouků a plžů. Jenže to zas tak jednoduchý pokus nebyl.
   Když jsem Darmanovi vyložil, co hodlám s listem zlatého mangrovu udělat, rohovožil se o rybáři, který tu jednou v keři zlatého mangrovu uvíznul se svou lodí. Aby se z kořenů vyprostil, jeden z nich mačetou přeseknul. Od té chvíle už se nevyčůral. Měchýř se mu plnil močí, bolelo to až hrůza, ale ven z těla to zkrátka nešlo. Rybáři nezbylo než navštívit šamana, který ho nakonec zachránil, ale bylo to očividně tak silný zážitek, že ani žádný z dalších rybářů, mezi kterými se ta příhoda brzy roznesla, by už do zlatého mangrovu neseknul. A tak se ani Darmanovi navržený pokus ani trochu nelíbil. Během hledání kahau jsme sice v mangrovech našli ještě několik dalších zlatych mangrovů, ale kdykoli jsme se k takovému stromu přiblížili, Darman okamžitě zpozorněl a začal bedlivě sledovat každý můj pohyb. Trvalo to několik týdnů, než jsem v nepozorované chvilce přeci jen jednu větvičku ze zlatými listy utrhnul a nakazil jí několik stromků v okolí své chatky. Čůrat můžu.
   Nevím sice ještě, jestli teď zlaté mangrovy porostou i kolem mojí chatky, ale i bez nich už je tam teď dost tajemno. Ve snu jsem se prý oženil s neviditelnou ženou, která se mnou od té doby v chatce bydlí. Když pak z poustevny na odlehlé řece Baruangin zmizel stolety pan Kadir, kterého jsem měl ve zvyku pravidelně navštěvovat, nastěhovala se ke mě do chatky i jeho neviditelná žena Putri Kenagna, a jejich dcera Putri Bunga. Putri Kenanga je totiž starší sestrou mojí ženy. Jak se jmenuje moje žena, to vlastně ani nevím, setkávám se s ní prý jen ve snech, které zapomínám… Ať už je to jak chce, jsou ty tři ženy opravdu k nezaplacení a fungují líp, než nejlepší ochranka nebo nejmodernějsí kamerový systém. To je důležité, protože se mezi vesničany určitě šušká o tom, kolik musím mít jako bílý cizinec ve své chatrči schovaných peněz! Přesto se zatím mojí chatce každý zloděj raděj vyhnul.
   Letos už to začínalo vypadat, že pověry o neviditelných obyvatelích mojí chatky pomalu vyhasínají a přestává se o nich mluvit. Až jednou jsem podél zablácené cesty z chatrče přes mangrov do vesnice potkal tři ženy. Bylo to vůbec poprvé, co jsem tu za 10 let potkal ženu, a teď rovnou tři najednou. Jedna z nich byl starší dáma, v čistých bílých krajkových šatech s květinovým vzorem, bez muslimského šátku, s upravenými rozpuštěnými vlasy. Doprovázela ji malá holčička, taky v bílých krajkových šatech, která trhala z mangrovových keřů bílé květy, skládala je do svazečků a ty pak nechávala na zemi podél cesty. Hloub v bahne si pak prohlížela listy keřů docela pěkná mladá dívka, sportovně oblečená a kalhotkách a tričku. Usmála se na mě, jako by mě dobře znala, a já měl taky pocit, že jí znám. Zeptal jsem se té damy, co tu hledají. Odpověděla, že trhají květy. Holčičky jsem se zeptal, jak se jmenuje, ale její odpověď jsem hned zapomněl. Ve vesnici u Darmana jsem pak vyzvídal, co to mohlo být za podívínky. Předpokládal jsem, že nějaká návštěva z města. Darmanova manželka ale trvala na tom, že by tu žádná z žen nevyšla z domu bez muslimského šátku, a taky že by žádná z nich nikdy nepřešla most, za kterým, jak všichni vědí, žijí duchové.
   Zrovna v tu dobu ve vesnici vykradli jeden dům. Byla to rodina vojáka, který se právě vrátil z města. Věci měl ještě zabalené v tašce, kterou měl v noci u sebe v posteli pod nohama. Zloděj se dostal do domu i do ložnice, kde spali tři lidé včetně toho chlapa, vzal mu celou tašku a ještě stačil prohledat několik skříní a o odnést i další cennosti. Takže jsem vůbec nemel radost z toho, když ke mě k chatce při hledání mlžů zabloudila dvojice rybářů, zastavili se na kus řeči, zrovna když jsem měl na stole rozložený počítač a další cenné přístroje, a zvědavě při hovoru nahlíželi dovnitř. A tak jsem zlovolně hovor stočil k těm třem ženám, podrobně a barvitě jsem jim všechno vylíčil popsal a jestli tedy ti rybáři nevědí, o koho jde. Rychle se rozloučili, ani nešli oklikou k mostu, raděj rovnou přebrodili řeku a okamžitě zamířili k Darmanovi. Když jim to Darman potvrdil, zapřísahli se, že už nikdy do těch míst rybařit nepůjdou. Dost mě to uklidnilo. Když jsme pak ale šli do přístavu společně s Darmanovým synem Muslimem, který nás tou dobou na lodi doprovázel, trochu neuváženě jsem Muslimovi ukázal hromádku bílých květů, které tu nechala Putri Bunga (což mimochodem v překladu znamená Květinová princezna). Už nikdy víc s námi Muslim na loď nesednul. A tak už radši o té návštěvě dalším vesničanům neříkám.
   Nakonec jsem i já poznal, že pověry není radno ignorovat. Domorodci z kmene Pasirů nesmí do mangrovu vstoupit s nepřikrytou sklenicí s kávou, tím by rozhněvali duchy. Protože v chatce nemám elektřinu, ohříval jsem si kafe ve vesnici u Darmana a ve sklenici jsem ho přes mangrov nosil domů. Mám ale nízký tlak a tak se mi jednoho dne s tou sklenicí v ruce na zlomek sekundy zamotala hlava. Zavrávoral jsem a už jsem byl na zemi, sklenice na střepy a ruka rozřezaná. Skončil jsem se 17 stehy a rána se mi hojila pomalu a bolestivě po šest týdnů. Když mě pak rybáři potkávali na hrázi cestou do přístavu s rukou v obvazech, neodpusitli si jedovatou poznámku, že to mám za to svoje večné rouhání!

Zprávy z pralesa – s kýblem na kahau

Plán na přesun hlavního města Indonésie z Jávy na Kalimantan, do oblasti Balikpapanského zálivu, zůstává noční můrou ochranářů i
přesto, že ho pandemie Covid-19 odsunula na vedlejší kolej. Spekulanti s pozemky pokračují v čachrování, jde tu o obrovské peníze, a tak je
jasné, že dříve nebo později ten plán opět vypluje na povrch. Protože vláda slibuje, že výstavba hlavního města nenaruší populace ani
životní prostředí ohrožených druhů, jako je kahau nosatý, je teď nutné nenechat se developery předběhnout a zdokumentovat všechna místa, kde
se takové druhy vyskytují, ještě před tím, než buldozery z povrchu země vymažou veškerou evidenci.

Studovat volně žijící primáty v době pandemie nové vysoce infekční virózy, která se šíří kapénkovou infekcí, není úplně na místě, ale
vzhledem k urgentnosti situace s hlavním městem jsme sčítání odložit nemohli. Ovšem s veškerými ochrannými opatřeními. Prakticky
neopouštíme „zelenou zónu“, tedy území, na kterém nebyl zaznamenaný žádný případ koronaviru. Nejezdíme do města a přijímáme jen minimum
návštěv. Nechodím ani do vesnice, všude jezdíme jen lodí. Máme jen dva stálé asistenty, žádné studenty. Vážně nechápu, jak jsme zvládli víc
než 3 měsíce takové práce a života bez ponorkové nemoci, možná díky těm několika hodinám každodenního soukromí v chatce v mangrovech, kam se všichni bojí chodit, protože tu straší.

Zprvu jsme do terénu nosili i roušky, ale ty se brzy ukázaly být zbytečné, protože opice jsou v téhle části zálivu tak plaché, že se
nám k nim ani jednou nepodařilo přiblížit víc než na pár desítek metrů. V odlehlejších částech zálivu se kahau chovají jinak, než jak
jsme na to byli zvyklí dřív z blízkého okolí města Balikpapanu. Nejde přitom jen o větší plachost. Liší se i tendence zdejších opic vracet
se každý večer na spací místa podél břehů velkých řek. Díky tomuto chvályhodnému zvyku jsme je mohli v okolí Balikpapanu poměrně snadno
sčítat pozdě odpoledne a brzy ráno z lodi a sledovat tak vývoj jejich populace po celých 15 let. Jenže město Balikpapan je postaveno na
pahorkatině podél východního pobřeží zálivu, říční toky tu protékají mělkými údolími a pásy mangrovů dosahují šířky jen několika desítek až
stovek metrů. Oproti tomu západní pobřeží zálivu tvoří rozlehlá rovina, kde se mangrov rozprostírá na kilometry daleko. Zprvu jsme
měli pocit, že tu ani mnoho kahau není, protože jsme jich tu nikdy moc nevídali.

Teď už ale víme, že je to jinak. V rozlehlých mangrovech by nocleh na březích velkých řek nejspíš znamenal příliš dlouhou cestu. Namísto
toho se kahau drží těch míst, kde nacházejí zdroje potravy. A jak už víme z dřívějšího výzkumu, nejlepší potravu kahau nacházejí v místech,
kde se mangrov stýká s okrajem pevniny – několik kilometrů od velkých řek, na horních tocích jejich malých a často špatně průjezdných
přítoků. I tady si sice často ke spánku vyberou malé laguny nebo jiná otevřenější místa, ale ne vždy se dá s lodí do takových míst dojet.

Jak tedy kahau počítat, když je často ani nevidíme? Daman, můj dlouholetý místní asistent, k tomu měl jednu tajnou metodu. Někdy
zkrátka jen zastaví loď s tím, že tady kahau určitě jsou, a po chvilce hledání je v hustém porostu skutečně vidíme. Od jednoho z našich
studentů si tak Darman vysloužil titul „tygří oko“, ale ve skutečnosti je jeho tajemství v něčem jiném. Vhodnější titul by byl „psí čumák“,
protože Darman kahau perfektně cítí. Dokonce si kvůli tomu dvakrát denně proplachuje nosní dutiny. Rozezná nejen pach kahau od pachu
makaků, odhadne ale i dobu, kdy tady kahau byli a celkem dobře vytipuje i to, jestli jde o skupinu samců nebo jestli jsou v ni samice
s mláďaty. Pach opic, hlavně makaků, cítí Darman tak dobře, že v jejich blízkosti nikdy dlouho nevydrží a pokud nemusí, tak u makaků
ani nezastaví. Někdy nad řekou po tlupě makaků zůstane dost odéru na to, aby se Darmanovi začal zvedat žaludek a bylo mu na zvracení –
zatímco já se ve stejné chvíli marně snažím pocítit ve vzduchu aspoň nepatrný náznak přítomnosti nějaké opice…

Darman je jediný psí čumák v našem týmu, my ostatní se musíme spolehnout na jiné projevy přítomnosti opic. Kahau můžou váží kolem
10-20 kilo a jak se pohybují ve větvích, nechávají po sobě spoustu stop. Větve jsou charakteristickým způsobem polámané (jinak, než když
tudy projde makak) a z toho, kterým směrem je větev zlomená a jak hodně povadlé jsou na ní listy, odhadnete kudy kahau šli, kolik jich
bylo a kdy tudy prošli. Pokud projedete řeku a nenajdete ani kahau, ani jejich čerstvé stopy, pak tu kahau nejspíš opravdu nejsou. Pokud
ale stopy vidíte, kahau ti zřejmě někde budou, jen nejsou vidět. Naštěstí je ale ještě můžete slyšet, a to nejlépe v noci!

K metodě sčítání kahau pomocí poslechu jsme došli klikatou cestou. Na noční sčítání se silnými čelovkami jsme původně vyjížděli proto,
abychom se pokusili upřesnit velikost a složení tlup které jsou přes den tolik plaché a nenechají vás přiblížit se. V noci, když už jsou
usazení na svých spacích pozicích, jsou o hodně tolerantnější, slézat se jim moc nechce a pokud to nepřeženete a nejdete příliš blízko nebo
nezůstanete příliš dlouho, zůstanou tam, kde jsou. A právě během těchto nočních sčítání se ukázalo, že zhruba třikrát během noci spustí
tlupu kahau několikaminutový hlasitý chorus, kdy spolu hlavně samci rozpráví hlasitými a daleko slyšitelnými bekavými zvuky. Do chorusu ve
zapojí většina tlup, které máte na doslech, a podle charakteru vokalizace odlišíte i samce, kteří vedou harém samic od samců, kteří
jsou sdružení v mládenecké skupině.

A tak jsme se přestali na noc vracet a začali jsme kempovat na lodi. To je moc fajn, tedy pokud zrovna neprší. Mě většinou kolébání
lodí rychle uspí, ale Darman během noci rybaří a tak mě vzbudí, když se kahau začnou ozývat.

Tak jsme to praktikovali i během postního měsíce Ramadanu, který je zakončený největším muslimským svátkem, Idul Fitri. Během Idul Fitri
všichni muslimové nadšeně oslavují to, že už si nemusí přes den odříkat jídlo ani jiné požitky, radují se a veselí se (myslím, že by
úplně o tom Idul Fitri být neměl, ale je to tak). Součástí toho veselí je i spousta petard a čmoudíků, jako tomu bývá při podobných oslavách
u nás. Ty rány jsme slyšeli i na lodi daleko od vesnice, a slyšeli je i kahau a reagovali na ně okamžitým spuštěním vlastního chorusu.
Počítání kahau nám během muslimských svátků šlo opravdu dobře.

Často jsme pak to téma nadhazovali, když jsme v příštích dnech dlouhé hodiny čekali na přirozený chorus. Ale protože jsem měl psa a
Darman chová slepice, tak oba dobře víme, jak kruté týrání zvířat ty petardy představují a nikdo jsme si netroufnul s tou myšlenkou nějak
víc pohrávat. Ale jak jsem tak jednou při dalším marném čekání na Idul Fitri zavzpomínal, vypadnul mi z ruky dalekohled a bouchnul s sebou o
dřevěnou podlahu lodi, až to zadunělo. A chorus kahau se okamžitě spustil! Když skončil, zkusil Darman vzít plastový kyblík, který má na
lodi z fyziologických důvodů, a zabušil na něj. A hned se znovu spustil chorus. Podobně ostatně kahau zareagují i když třeba někde
praskne větev – zkrátka cokoli dunivého, co vzdáleně připomíná rezonující hlasy, jaké kahau vydávají svými velkými nosy!

Dnes už je Darmanův kyblík prasklý, svůj původní účel už neplní a slouží jen k hledání kahau. A nacházíme jich překvapivě hodně. Poté,
co jsme se přestali spoléhat jen na jejich hledání na spacích místech na březích velkých řek, se nejspíš odhad početnosti jejich populace v
zálivu minimálně zdvojnásobí!

Zprávy z pralesa: Korona

Monitoring outloňů na Sumatře jsme stihli skončit právě včas. Na konci března se pandemie nového koronaviru rozšířila natolik, že i v
Indonésii zavládla panika. Objevila se tu nebezpečná nemoc, kterou sem zavlekli cizinci! Na vesnici v Tanah Karo se dál pořádaly slavnosti,
pohřby a svatby. Ženichova rodina se na jednu takovou svatbu sjela přímo z Medanu, kde v ten samý den ohlásili první případ Covid-19. Jen
co svatba skončila a sklízely se svatební dekorace, už byla hned vedle připravená rakev na další pohřeb, který začal hned následující ráno se
spoustou dalších hostu z širokého okolí. S Luckou jsme uznali, že riziko, že nás dva cizince budou jednou vinit z toho, že jsme sem, na
konec světa, ten smrtící virus přivezli, je příliš velké, a že je na čase odjet.

No ale co dál? Probíhala právě evakuace většiny cizinců z celé Indonésie posledními nouzovými lety, zbylým cizincům ale vláda
umožnila v zemi zůstat až do skončení karanténních opatření. Na Borneu v Balikpapanském zálivu mělo teď právě začít velké sčítání opic kahau
nosatých v místech, kde vláda hrozí plánem na vybudování nového hlavního města Indonésie. Bylo nutné zdejší populaci kahau
zdokumentovat ještě před tím, než bude bez důkazů zlikvidovaná. Bylo jasné, že nikdo z našich výzkumníků ani studentů, včetně těch
indonéských, teď do zálivu nedorazí. Náš místní tým byl ale připravený se sčítáním začít bez nich. A tak jsem nakonec ze Sumatry vyrazil na
Borneo, abych se k nim připojil.

Letiště v Medanu působilo úplně prázdně. Pár indonéských rodin a několik zbylých cizinců, všichni spořádaně udržují odstup a mají
nasazené roušky. Jediní, kdo jsou bez roušek a kdo se chová, jako by se nic nedělo, jsou všichni zaměstnanci aerolinií. Dostali zřejmě
nařízeno, chovat se normálně a působit dojmem, že létání je i v době pandemie naprosto bezpečně a že na letišti se v žádném případě nakazit
nemůžete. A takovou péči o cestujícího jsem snad ještě nezažil. Perfektní servis, milé vystupování, samý úsměv, nebývale hladké
odbavení. Teprve až v letadle si pak i letušky nasadily roušky.

S naším Balikpapanským týmem jsme se sešli jen na letišti. Kancelář jsme už o několik dní dřív zavřeli. V Balikpapanu se totiž infekce
objevila o dva týdny dřív než v Medanu a panika už tu dosáhla vyššího levelu. Tady už skoro žádní cizinci nebyli a lidé na ulici se na mě
dívali jako na nebezpečného vraha. Po krátké schůzce s týmem na zahrádce restaurace jsem nasednul do taxíku a zamířil rovnou do
přístavu, kde už mě čekal lodník Darman. V čajovnách v přístavu byli jeden na druhém namačkáni místní dělníci, nemusí totiž do práce, byla
jim nařízena domácí karanténa. Jakmile mě uviděli, začali hned nepřátelsky pokřikovat, „Korona, korona“. Bylo opravdu na čase
nasednout do lodi a zamířit na venkov.

Ale i tam se mě báli. V prostorném domě, který pronajímám ve vesnici Mentawir, jsem se ubytovat nemoh. Nezbylo nic než moje
polorozpadlá chatka na kůlech uprostřed mangrovu u vesnice Gersik. Tam bydlím jen se svou neviditelnou ženou, švagrovou a neteří, kterých se
lidi bojí, a tak sem nikdo nechodí. Teprve tady je klid. Maličký rybářský přístav je kousek od chatky, takže rovnou nasednu na loď,
aniž bych musel vylézt z mangrovu. Jen najíst se a nabít si přístroje chodím na kraj vesnice do Darmanova domu. Jeho žena mě sice hned na
začátku upozornila, že by nechtěla umřít, ale během pár dnů si zvykla. Ještě dlouho se pak na mě chodily během oběda přes dveře dívat
sousedky, ale časem přestaly.

Jinak se vídám prakticky jen s rybáři, které s Darmanem potkáváme na lodi během sčítání kahau. I jeden z nich byl vždy celý den v
roušce, kterou si sundával jen když k nám přijel a srazil lodě, aby si moh popovídat. Když ale jednoho dne přestal roušku nosit úplně, bylo
to pro nás znamení, že panika pominula. Dál už se mě pak vesničan nebáli.

Městu se vyhýbám doteď. Byl jsem tam jen dvakrát, krátce, kvůli výběru peněz z bankomatu. To není nic snadného, bankomaty se teď
doplňují málo, většina z nich je prázdných, musel jsem obejít nějakých pět různých míst, než jsem peníze vybral. Obyvatelé Balikpapanu
mezitím pochopili, že zdrojem nákazy nejsou cizinci, ale oni sami. Ulice byly prázdné, klidné. Dokonce ani odpadky se na nich neválely.
Řidiči minibusů se zoufale snažili na chodníku najít nějakého chodce, který by se s nimi svezl. Do jednoho jsem nastoupil a až po delší době
si k nám přisedla ještě jedna cestující. A hned na řidiče jak to, že je tu cizinec, ti sem přeci nesmí, šíří nákazu. Přitom byl Ramadan,
který Muslimům během dne zakazuje nejen jíst a pít, ale i drbat a klábosit! Řidič jí ale setřel ještě dřív, než bych to býval udělal já.
Brilantně ji vysvětlil, že jestli se nechce nakazit, měla by především přestat nakupovat, protože nejvíc virů je na bankovkách!

Moře v přístavu bylo čisté, no, ne sice křišťálově, ale opravdu nejvíc jak se to jen může v Balikpapanu křišťálově čistému moři
přiblížit. Dva metry pod hladinou bylo jasně vidět souvislou vrstvu plastového odpadu, kterou už ale rychle pohřbívá usazený kal. Poprvé v
životě jsem viděl, jak vypadá záliv, na kterém nekotví ani jediný ponton, naložený uhlím.

Některé továrny, včetně všech rafinerií palmového oleje, ale vyřešily karanténní opatření po svém. Zakázaly svým zaměstnancům
opustit areál. Tedy ne zas tak doslova, to si v Indonésii přeci jen dovolit nemůžou, ale nařídili jim po návratu do práce 2 týdny povinné
neplacené karantény, a to si pak každý pořádně rozmyslí. A tak zůstávají dělníci několik měsíců uvězněni v halách a továrny běží
naplno. A bez kontroly. Na jakoukoli naši stížnost ohledně znečišťování a odlesňování v průmyslových areálech teď existuje rychlá
odpověď: „Až skončí korona!“

Naštěstí jsou i projekty, které pozastavené a odložené byly, a mezi nimi je i ten nejhorší – výstavba nového hlavního města. Média už o ní
nepíšou, pomalu se na ní začíná pozapomínat. Spekulanti si ale dál zběsile nárokují a rozdělují pozemky kolem celého zálivu, imigrační
vlna z celé Indonésie do Balikpapanu a okolí nekontrolovaně pokračuje a je jasné, že dříve nebo později se ten plán znovu vynoří.

Zatím ale na venkově podél pobřeží vládne nebývalý klid a pohoda. Město máme sice přes moře na dohled, ale už jako by to byl cizí svět.
Už se tam nejezdí, je tam nebezpečno, poletujou tam viry a všelijaké jiné potvory. Vesnice si začíná žít vlastním životem, který je
neuspěchaný a příjemný. Ani se nedivím, že si na karanténní opatření venkov tak dobře zvyká, působí to, jako že to tak má zůstat navždycky.
I když je to samozřejmě jen pomíjivá iluze.

A pak přišel Lebaran, zakončení Ramadanu, zdejší největší svátek, kdy se Muslimové přestávají postit, napečou spousty cukroví, staří
otevřou své domy každému, kdo se zastaví, a mladí vyrážejí po návštěvách ke všem příbuzným a známým. Přesně to ten virus potřeboval.
Případů nákazy začalo přibývat po tisících a přibývá jich až do dnešního dne, i když už jen po stovkách. Právě jsme přesáhli 30 tisíc
nakažených, a tak myslím, že si dělníci v továrních halách ještě nějaký ten čas pobudou!

Vyrážíme na tábory!

Pojďme společně inspirovat k ochraně přírody! Naši lektoři s terénní
praxí se těší, že navštíví i váš letní dětský tábor.

V rámci projektu CCBC do škol jsme si pro vás připravili tři výchovně vzdělávací programy.
První dva vás zavedou do indonéského pralesa. Vydáte se po stopách nezákonného
obchodu se zvířaty, nebo na exotickou stezku plnou cestovatelských pastí. Pokud se na
expedici do pralesa necítíte, můžete s námi zblízka nahlédnout do ptačího světa. Naše
ornitoložky dětem ukáží odchyt a kroužkování ptactva.

Více informací naleznete níže nebo si můžete stáhnout verzi v PDF.

Duben 2020 v Zátoce nosatých opic

V dubnu 2020 měla začít jedna z hlavních událostí tohoto roku – historicky první sčítání všech skupin opic kahau nosatých na území celého Balikpapanského zálivu. Jde o kriticky důležitý projekt vzhledem k plánu na výstavbu nového hlavního města Indonésie na území zálivu. Developeři se sice zavazují, že populace kahau nosatých nebude výstavbou města nijak omezena, nicméně pokud chybí detailní údaje o výskytu těchto opic na území budoucího města, bude velmi snadné jejich existenci popřít. Pandemie Covid-19 sice plány na výstavbu města zbrzdila, stejně tak ale zbrzdila i ochranářské snahy, které se snaží zabránit všem jeho negativním dopadům tohoto developerského megaprojektu. Kvůli pandemii totiž do zálivu nemůže přijet žádný ze zahraničních ani indonéských student z veškerá práce tak stojí na našem místním týmu.

1. Sčítání kahau na řece Riko začíná tréninkem nového týmu
Stanislav Lhota, který byl v Indonésii už na začátku pandemie koronaviru a zůstává zde až do otevření hranic, využívá času k výcviku nového týmu, který se bude po několik následujících měsíců snažit dohledat všechny skupiny kahau nosatých v Balikpapanském zálivu. Do čeho čela se postavil Darman (na fotografii), místní rybář, který s námi spolupracuje už od roku 2008 a v roce 2017 se účastnil projektu sčítání kahau společně s českým studentem Tadeášem Toulcem.
Už první výsledky sčítáni kahau v povodí velké řeky Riko, jsou víc než překvapující. Ukazují totiž, že je zdejší populace kahau mnohem početnější, než jak jsme si v minulých 15 letech mysleli na základě hrubších odhadů.

2. Nečekaný objev vzácné kočky plochočelé
Protože sčítání kahau probíhá ve dne i v noci, dává nám příležitost zaznamenat také přítomnost dalších vzácných obyvatel zdejších mangrovů. Největším překvapením se stalo pozorování vzácné malé kočky plochočelé (Prionailurus planiceps) přímo v přístavu, ze kterého
pravidelně vyjíždíme. Tuto kočku jsme prozatím v zátoce nosatých opic znali jen ze sladkovodních močálů rezervace Sungai Wain, toto je první pozorování v mangrovech. Bohužel v kritickou chvíli nebyl po ruce fotoaparát a tam máme jen jednu rozmazanou fotografii z chytrého telefonu. Rozhovory s několika místními rybáři však dokládají, že se zde tato kočka vyskytuje pravidelně. Její výskyt sám o sobě je dobrým důvodem pro ochranu rozlehlých mangrovů řeky Riko.

3. Spekulanti s pozemky si rozdělují mangrovy
Během sčítání kahau nosatých projeli Stanislav Lhota a Darman rozlehlé plochy mangrovů,
které se nacházejí mimo jádrové území zálivu, které monitorujeme pravidelně každý měsíc. Měli tak možnost zdokumentovat škody na porostech mangrovů, které by při běžném monitoringu snadno unikly pozornosti. Zjištění z povodí řeky Riko jsou znepokojující. Mangrovy zde byly
rozděleny průseky asi 10 metrů širokými a 2 km dlouhými. Tímto způsobem si spekulanti
s pozemky neoficiálně rozdělují lesy v okolí plánovaného nového hlavního města. Celá záležitost
byla nahlášena úřadu pro rybolov a mořské záležitosti a nyní čekáme na jejich reakci.

4. Covid-19 dál záliv chrání před výstavbou hlavního města
Pandemie onemocnění COVID-19 přinesla bezpočet problémů, ale i velkou úlevu. Stala se totiž
hlavní překážkou plánovaného projektu přemístění indonéského hlavního města z Jakarty na
Východní Kalimantanu. Vrtání vzorků půdy a vykupování pozemků pro výstavbu přehrady Sepaku muselo být odloženo. Přemístění hlavního města představuje hlavní hrozbu pro celý ekosystém zálivu. Nyní ochránci přírody doufají, že projekt bude zcela zrušen, pokud pandemická krize bude pokračovat. Takové závěry se však hou snadno ukázat jako předčasné, hrozba výstavby hlavního města v Balikpapanském zálivu nadále trvá.

5. Ani Covid-19 nezastavil některé developerské projekty
Dva velké developerské projekty dál ohrožují ekosystém Balikpapanského zálivu i během
pandemie koronaviru. Jak dokládá náš investigativní tým, korporace PT Wahana Prima Sejati
i nadále odlesňuje půdu mezi řekami Tempadung a Berenga a provádí nivelaci půdy do výšky
dvou metrů za účelem vybudování rafinérie palmového oleje. Stejně tak stále pokračuje i
výstavba mostu s dlouhým rozpětím na ostrově Balang, který je již 20 let považovaný za
největší riziko pro ekosystém zálivu. Skutečným problémem není most samotný, ale
navazující silnice, která otevře přístup k nejcennějším lesům Balikpapanu a protne všechny
koridory divoké zvěře mezi chráněným lesem Sungai Wain a pobřežními mangrovy.

6. Diskuse o mořském územním pokračuje díky videokonferencím
Během pandemie zůstává naše kancelář v Balikpapanu uzavřená. Ochranářská kampaň však pokračuje z domovů prostřednictvím videokonferencí. Vláda se nehledě k pandemii rozhodla urychlit přípravu územního plánu pro pobřeží malé ostrovy (RZWP-3-K) tak, aby bylo plánování dokončeno do 16. června 2020. Husen Suwarno se postavil do čela kampaně požadující zamítnutí posledního návrhu RZWP-3- K, které upřednostňuje rozvoj průmyslu a lodní dopravy na úkor živobytí rybářských komunit a ochrany přírody. Hamsuri (na fotografii) mezitím vede druhý tým, který se snaží o diskusi s úředníky i odbornými konzultanty, kteří nají návrh územního plánu ve svých rukou, a snaží se vyjednat jeho změnu. Ačkoli již v listopadu 2019 byla do stávajícího návrhu územního plánu zahrnuta i přírodní rezervace o rozloze 11 km2 , považujeme tuto plochu za nedostačující a považujme její rozšíření.

Terénní aktivity Zoo Liberec v Indonésii

Zatčení trhovkyně, která obnovila prodej želvoviny
Tomáš Ouhel úspěšně zorganizoval zatčení trhovkyně na ostrově Derawan (východní Borneo), která obnovila prodej želvoviny z karet pravých (Eretmochelys imbricata). Trhovkyně nerespektovala indonéské zákony o chráněných druzích, ani varování regenta oblasti Berau. Ten před necelým rokem, v součinnosti s několika státními složkami a nevládními organizacemi, nechal veškerou želvovinu spálit. Trhovkyně v současné době čeká soudní řízení a pro ostatní místní obyvatele to je snad dostatečná výstraha, že místní úřady a organizace to s ochranou želv myslí vážně. Veškeré aktivity Zoo Liberec v souostroví Derawan, včetně již řečeného zatčení trhovkyně, můžete shlédnout na internetové televizi Mall TV pod názvem Wildlife guards. Tato akce se podařila také díky podpoře Zoo Olomouc.

Ostrov Babi a setkání s představiteli organizace HAkA a Ecosystem Impact

Na ostrově Simelue, kde sídlí organizace Ecosystem Impact, jsme se sešli s jejím představitelem Lukem Swainsonem a představitelkou organizace HAkA Farwizou Farhan. Tyto organizace úzce spolupracují na ochraně ostrova Bangkaru, jehož ochrana byla jedním z předvybraných projektů kampaně Silent Forest. Peníze v celkové výši 35 000 Euro, které se díky kampani vybraly, jsou již poslané a plně k dispozici zmíněným organizacím. Peníze se využijí k operačním nákladům ochrany ostrova Bangkaru. Dále také proběhlo věnování člunu těmto organizacím k ochranářským účelům zmíněného ostrova.

Společně jsme se vydali na ostrov Babi, který se nachází na jihovýchodě od ostrova Simelue. Ostrov má asi 45 km2, je neobydlený a pokrytý primárním pralesem. Ostrov je stále ještě domovem kriticky ohroženého holuba stříbrného (Columba argentina), zatím vědecky neurčeného loskutáka (Gracula sp.), kterého jsme slyšeli při jeho nezaměnitelné vokalizaci. Dále pak kriticky ohrožené šámy bělořité (Copsychus (malabaricus) melanurus opisthochrus). Na plážích ostrova Babi také kladou karety pravé (Eretmochelys imbricata), kožatky velké (Dermochelys coriacea) a karety obrovské (Chelonia mydas). Tyto, a zcela jistě další informace, dávají dostatek důvodů k tomu, aby se tento ostrov začal chránit také. Zoo Liberec iniciovala získání finančních prostředků k ochraně tohoto ostrova v rámci skupiny Silent Forest.

Setkání s Chong Julian a zahájení sběru dat o nelegálním obchodu s luskouny

V rámci pronikání do problematiky obchodu s luskouny v Jihovýchodní Asii, se Tomáš Ouhel setkal s vědkyní Chong Ju Lian, se kterou se navázala spolupráce a začala tvořit strategie, jak těmto zvířatům v rámci regionu můžeme pomoci. Pavel Zoubek se odebral na Mentawajské ostrovy, kde od místních lovců začal shromažďovat informace o způsobech lovu a obchodu. Naše kroky jsou dokumentovány s režisérem Pavlem Soukupem a kameramanem Jakubem Freiwaldem pod produkční společností Bionaut.

Ostrov Sipora a ochrana kožatek velkých

V rámci pohybu po Mentwajských ostrovech Pavel Zoubek navštívil projekt komunitní ochrany kladišť kožatek velkých, která je vedena organizací Yayasan Penyu Indonesia, odnoží německé Turtle Foundation. Ochrana kožatek zde probíhá od roku 2017. Předtím patřili mořské želvy a především kožatky a jejich vejce k hlavním zdrojům bílkovin pro místní obyvatele. Dnes je tomu naopak a místní obyvatelé mořské želvy hrdě chrání.

Ostrov Belitung a komunita lidí, co si váží přírody

Na ostrov Belitung mezi Sumatrou a Borneem, jsme se vydali v rámci sběru dat ohledně luskounů a jejich obchodu. Bohužel, po zhruba dvoutýdenním průzkumu jsme museli konstatovat, že luskouní populace je zdecimována a překupníci luskounů a jejich šupin, nejsou podle získaných informací téměř dva roky aktivní. Na druhou stranu jsme narazili na komunitu lidí, která dokázala udržet mokřadový biotop před zasypáním a založením plantáže palmy olejné. Dnes již bezprostřední nebezpečí akvizice půdy ze strany developerů nehrozí a mokřad slouží široké komunitě jako zdroj obživy. Toto místo se jmenuje Tebat Rasau a je spravováno místními obyvateli. Veškeré rybářské techniky, které se zde provozují, jsou tradiční za používání bludišť se sítěmi a prutů a především jsou trvale udržitelné. Veškerý úlovek je kontrolován a všechny nedospělé ryby jsou okamžitě vypouštěny zpět do vody. Nicméně mokřady trápí nárazy sucha a požárů, což je důsledek konverze okolního prostředí na plantáže, doly nebo přehrady. Z tohoto důvodu by komunita ráda rozšířila území, které spravuje a tím vytvořila nárazníkové zóny, jež by vedly k větší odolnosti celého biotopu a zvířat v něm žijících. Mezi zvířaty, která mokřad obývají, můžeme najít kožnatku chrupavčitou, orlicii bornejskou, batagura tuntong, mnoho druhů hadů, krokodýly a nespočet dalších.

Luskouni a ostrov Pagai

Na ostrově Pagai Utara, který je součástí Mentawajských ostrovů jsme strávili cca dva týdny a zjišťovali informace o luskounech a jejich obchodu. Byli jsme potěšeni, že luskouni se na místě stále nachází. Bohužel zde ale stále probíhá s luskouny obchod. Při setkání s Camatem (obdoba našeho hejtmana) jsme se domluvili na další spolupráci ne jenom v ochraně luskounů, ale i konkrétních území, které by mohli být chráněny a tvořit útočiště pro kriticky ohrožené luskouny.

Podepsání MoU mezi Zoo Liberec a Universitou Syiah Kuala v Acehu (UNSYIAH)

Děkan a rektor výše zmíněné univerzity minulý rok navštívili Českou republiku a mimo jiné také Zoo Liberec, kde se položil základní kámen budoucí spolupráce na ochraně biodiverzity a vědeckých výzkumech. Podepsání memoranda proběhlo na univerzitě v Acehu a součástí podpisu bylo také založení pracovní skupiny se zaměřením na luskouny a vytvoření nového předmětu ochrana přírody pro studenty zmíněné univerzity.