Je to teď už moje třetí cesta do Konga. Tentokrát je jiná v tom, že je tu s námi koronavirus, a to znamená i omezení kontaktu s velkými lidoopy, kteří mohou být náchylní k podobným chorobám, jako my lidé. Organizace, které s velkým lidoopy v Africe pracují, řeší situaci různě. Některé ze gorilích a šimpanzích skupin, navyklých na přítomnost vědců nebo turistů, přestaly být po dobu pandemie sledované a navštěvované. V jiných případech kontakt pokračuje, ale předchází mu 14-denní karanténa před vstupem do pralesa. 

             Pytláci ale z pralesa neodešli, a tak pokračuje i patrolování a s ním spojený monitoring populace divokých zvířat. My s Tomášem Jůnkem a s malou skupinkou rangerů jsme vyrazili na několikadenní trek přes několik salin neboli bai, jak se v rovníkové Africe salinám říká. 

Bai jsou menší nebo i větší světliny v deštném pralese, porostlé nízkou mokřadní vegetací. Vznikají většinou tam, kde malá říčka prorazí v pískovcových horninách vrstvy bohatší na minerály. Za nimi sem chodí kopytníci a jiná velká zvířata, pijí vodu nebo i pojídají zem, nebo se pasou na vegetaci, která je o minerální látky také obohacená. Vegetaci nejen spásají, ale i udupávají a vyvrací. Tím vlastně zvířata bai vytvářejí. Saliny máme i na Borneu, říkáme jim sepany. I na nich se shromažďují zvířata, ale jsou to většinou menší druhy, které les tolik nenaruší, a tak nejsou saliny v Asijských lesích zdaleka tak nápadné a velkolepé jako právě tady v Africe. 

Africké saliny dávají přírodovědcům jedinečnou možnost seznámit se rozmanitostí velkých zvířat zdejšího pralesa. Ten je při zemi většinou hustě zapojený a nepřehledný, většina zvířat tak zůstává v podrostu skrytá. Naproti tomu salina je jako výběh, ve kterém se zvířata ukazují jako nikde jinde ve zdejší divočině. Tedy pokud nejsou vystavená pytláckému tlaku – v takovém případě totiž zvláště kopytníci saliny navštěvují až za tmy. To byl i případ salin, které jsme navštívili letos. Bai byly plné stop slonů, buvolů a antilop, ale skoro žádná zvířata jsme na nich neviděli. Tom tu umístil fotopasti a automatická zařízení pro záznam zvuku, díky kterým je možné zaznamenávat přítomnost zvířat v době, kdy nejsou rušená. Ale co si budeme povídat, žádná fotopast nenahradí zážitek ze sledování zvířat z pozorovatelny na těch bai, kde již strach zvířat z projevů lidské přítomnosti polevil. Tak tomu bylo při mojí loňské návštěvě Konga, zaměřené hlavně na sledování goril. 

Právě gorily jsou během dne nejčastějšími návštěvníky zdejších salin. Přicházejí se sem pást na „trávě“, přesněji na šáchorech, jejichž trsy vyrůstají z bahnitého dna. Stejné rostliny v noci spásá i řada kopytníků, a tak když gorily dorazí, najdou často jen báze okousaných listů. Lehají si pak na břicho a zuby okusují aspoň to málo, co z listů zbylo nebo co už zas stačilo malinko povyrůst. Po dobu, kterou gorily zůstávají na otevřené ploše, může pozorovatel sbírat hodně cenné údaje. Gorily tráví většinu dne v obzvláště hustém lesním podrostu, takže se nám nejednou stalo, že jsme mezi nimi strávili většinu dne posloucháním šramotu v křoví, sledováním pár minut starých stop v poválené vegetaci a vyhýbáním se kyselému pachu stříbrohřbetého samce, ale samotná zvířata jsme zahlédli jen tu a tam. Zato na salině vidíte pěkně pohromadě celou skupinu, můžete zaznamenávat její složení, učit se rozlišovat jednotlivá zvířata anebo i posuzovat jejich zdravotní stav, především výskyt kožní vyrážky, která se mezi mini v posledních letech rozšířila.

K salinám přicházejí také šimpanzi. Zdejší středoafrický poddruh není zdaleka tak pěkný, jako mohutní šimpanzi ze západní Afriky s jejich hustou lesklou černou srsti a bílou bradou. Ti v Konžském pralese vypadají spíš jak zombie. Jsou béžovohnědí, prolysalí, proplešatělí a jakoby seschlí a plesniví. I oni přicházejí na saliny za potravou, na rozdíl od goril je ale neláká tuhý šáchor na bahnitých březích, ale spíš měkčí a dužnatější ponořené rostliny. Aby se k nim dostali, a přitom se moc nenamočili, přinášejí si s sebou šimpanzi na salinu klacíky, nebo si potřebný nástroj vyrobí přímo na místě z větvičky, kterou zbaví listí. Na ní si pak vodní rostliny namotávají.

Třetí druh primáta, který se na salinách často objeví, je gueréza pláštíková. Tyto jinak striktně stromové opice tu slézají na zem, aby se pásly na stejných šáchorech, jako gorily. Krom toho ale guerézy pojídají i samotnou zem. Využívají k tomu jámy, které v bohatých ložiscích minerální hlíny hloubí sloni. A protože je sloní chobot dost dlouhý, jsou to často i dost hluboké jámy, ve kterých někdy opice docela zmizí. Pokud už ale guerézy ze stromů na zem slezou, věnují se tu ještě jedné aktivitě – divoké hře, honění v podrostu a zápasení, které by vysoko v korunách stromů mohlo být dost riskantní. To, že stromoví primáti slézají kvůli hře na zem, jsem viděl u lemurů indri na Madagaskaru, u hulmanů v Malajsii, a tady v Kongu to dělají i kočkodani. Většinou ale najdete jen stopy takové hry, rozválenou přízemní vegetaci, jako by tudy prošel slon, aniž by po sobě zanechal jedinou šlápotu. V přítomnosti možného nebezpečí, třeba člověka, by divoká zvířata takto neriskovala – proto nám tak dlouho trvalo, než jsme zjistili, že jde vlastně o docela běžné chování!

Mezi chováním primátů na afrických salinách a tím, co známe z jiných konců světa, je i řada dalších paralel. Už i v tom, jaké druhy se tu objevují. I na sepany na Borneu přicházejí hlavně velcí lidoopi (orangutani) a specializované listožravé opice (hulmani), tedy druhy, které v pralese nejspíš nejvíc trpí nedostatkem minerálů v potravě. Právě díky pozorování v úkrytu na salině v rezervaci Wehea se nám se Sašou Pospěchem před pár lety podařilo doložit výskyt hulmana Presbytis canicrus, o kterém se uvažovalo, že by už mohl být vyhubený. Dnes je tento sepan součástí nové přírodní rezervace. A tak doufáme, že i saliny v Konžském pralese můžou být místem, kde se nám podaří potvrdit výskyt a posílit ochranu některých dalších druhů gueréz, které jsou dnes kvůli lovu k pokraji vyhubení možná ještě blíž než asijští hulmani.

Když jsme se po týdnu vrátili z pralesa na základnu v Sembe a sdíleli s týmem WWF zážitky a dojmy, pronesl jeden z nich jen tak letmo, že prezident Konga už s prezidentem Kamerunu podepsali dohodu, podle které má být přehrazená hraniční řeka Dja. Zaplaví se tím nejen její údolí, ale i dolní toky jejích přítoků. Právě tam je soustředěno nejvíc salin. Zaplavené mají být i některé z bai, které jsme letos navštívili. Takže času možná zbývá málo.